Jak krásné naušničky mám
píši Vám můj pane
a jak krásně sluší mi
děkovat chci za ně.

Na ouškách je právě mám
všechny mé díky paří Vám!

Miluji Vás čím dál víc
do světa křičím to z plných plic
nechť Vaše ouška slyší
co mé srdce z dálky křičí.

Pláču si do vany
vzdor mému osudu
hlavou běží mi
dál tady nebudu!

Voda si teče
zahřívá mé tělo
až srdce prosadí si
já bych tu být chtělo!

Čau Ježíšku,

Vánoce jsem sice prošvihl,
ale byl jsem docela hodný,
tak kdyby něco...

Chci krásnou hodnou ženu,
který budu scházet
až budu v práci.
Ať má hezkej zadek
a taky dlouhý vlasy.
Nechť její výstřih nedá očím jinou šanci,
velkorysé zakřivení ať probouzí krev v kanci.

Chci pěknou motorku,
co stát mi bude na dvorku
u domku s garáží
a pořádného hafana na stráži.

A pak taky zdravý děti
co budou řádit po doupěti
s úsměvem od ucha k uchu
co potěší nás oba na duchu.

Uděláš mi radost,
že ani netušíš
Tak dík -
balit mi to nemusíš.

Píšu ti kroniku našeho osudu

společného

Jestli mě necháš
víc nebudu

ostřit pero

Šeptám ti do ouška
slůvka touhy
po probuzení se
za obzorem mléčné dráhy.
Do dlani vložim ti
vůni polárni záře
a zašeptám ti do vlasů:
jsem štastná,
že jsi.

Mám ráda Tvůj dech zrychlený,
když blíží se ta chvíle.
Mám ráda Tvůj zrak jiskřivý,
když podléhám Tvé síle.
Mám ráda Tvé šeptání "lásko mám Tě rád".
Mám ráda svítání,
když žádný nejsme sám.

Ve vaně plné chemické šlehačky
jen s hadicí od pračky
sdílím zas jednu večerní chvíli.
Z kohoutku syčí
H2O vroucí
a houba mycí atmosféru nasává.
Z mých prsou,
z mého rozkrok.
Mlčky.

Být s tebou znamená být v bezpečí.
Být s tebou zahání i chmury největší.
Být s tebou znamená videt slunce za mraky.
Být s tebou dělá zázraky.

Ty oči, k nimž se vroucně vracela, má píseň: paže, ruce, nožka malá, ta tvář, jež od davu mě dělívala, až změnila mou mysl docela, vlas, který linul zlato do čela, ústa, v nichž úsměv archandělský sálá, jímž pokaždé se země rájem stala... To vše je už jen hrstka popela. A jen já bídný trapně dále žiji, na moři sám, bez milovaných hvězd, loď bez kormidla, do níž vichry bijí. O lásce sladké dozpíváno jest, vyprahl pramen známých melodií. A loutnu svou mám už jen pro bolest.

Pohlazení ze slůvek,
sladkých jak hrst borůvek,
slovo po slově navlíkáš na nit,
jak lampióny budou zářit.
Zanechají ve mně stopu
po dechu a po šepotu
tvých úst mazlivých
a slzy na řasách očí stydlivých.

Schoulená zůstávám v tvém objetí,
náruč dýchá mi něhou,
jsem v zajetí,
stávám se náhle němou
Nemocná, hořím,
všechny mosty za sebou bořím,
znovu a zas svět kolem nás z popela tvořím
Sama neměnná,
vzdálená všem světovým mořím,
znovu do tebe se nořím.

Ty můj milý uplakánku,
svěřila jsem jemnému vánku
úkol nesnadný.

Aby tě vyhledal, mé políbení předal
a slzičky osušil.
On ani netušil, kde hledat Tě má.

Já řekla mu, ať jde za hvězdou,
která tak září,
pod ní, že najde Tě.

Tak za chvilku je u Tebe
se sladkou depeší,
která snad srdce Tvé potěší.

A kdybys cítil tetelení na tváři své,
tak to navíc posílám Ti pohlazení mé,
můj milovaný.

znovu
mě opusť
a znovu
se ke mě vrať
abych věděla, že cítíš to stejné
znovu
mě pohlť
a znovu
mě nech nadechnout
abych cítila, že tvá kůže voní po mě
znovu
na mě pohlédni
a znovu
mě polib
abych věřila, že už neodejdeš
znovu
mě obejmi uprostřed noci
když mě probudí zlý sen
znovu
dej pocit
že ve tvé náruči je celý svět
znovu
se mě dotkni
a řekni, že mě miluješ.

Byl pozdní večer
kouzelná to doba
vzpomínání a sny
Byl pozdní večer
a nás oba
objal závan vánku
a vůně květin
Byl pozdní večer
noc chystala svůj tichý vpád
do našich myslí
a do zahrad
Byl pozdní večer,
a já marně odháněla slzy,
co se usadily na řasách
Byl pozdní večer
a já usla v tvé náručí
a věděla, že je to odteď
už napořád.

Sesbírej nitky své plaché povahy,
vypravuj mi o svých snech ráno při čaji,
zadívej se do mých očí, ať zas zvolna roztají,
pohlaď kočku co kolem chodí potají
zalistuj v knihách a zas krásně mi předčítej,
přitáhni mě k sobě a v náručí mě pochovej,
v lese utrhni ten nejkrásnější květ,
do mých vlasů ho nežně vpleť,
zašeptej mi do ouška pár sladkých vět
a potom se na mě nezapoměň zase krásně usmát.

Tvé něžné hlazení dráždí moje tělo,
odpovídám mazlením a polibkem na čelo.
Líbáš mne do dlaně, na tváře, na víčka,
třesu se vzrušením a taju jak svíčka.
Moje vyznání je v mlčení za slovy.

Vstávám nad ránem
v zajetí tvého úsměvu
tvého doteku
a tvých něžností.
Vařím snídani,
horký čaj
a chladné máslo,
život utkaný ze samých radostí.
Chladím čaj
zahřívám máslo
a modlím se,
aby to tak bylo na stálo.

Silnější než letní bouře,
uragán, než dravý tok,
hurikán
Zběsilejší než zimní vichřice,
příboj,
vánice,
výboj
myšlenek a snů,
život krásných dnů,
energie plná nadšení,
život je změna
a nic se nemění,
všechno se mění,
všechno je nové
a nutné k vyzkoušení.

Šerm a jízda na koni,
před svým sokem hlavu neskloní,
šachy a výklad básní,
věčnou moudrostí jeho duše zkrásní
Skládání básniček a vyšívání,
krásné šaty a malování,
laskavá slova a objetí,
aspoň jedna cizí řeč,
vybrané chování,
vějíř a meč.

Zastavme čas,
když jsme spolu
ať uvěřím,
že nejde jenom o náhodu.
Zastavme čas,
když vedle mne jdeš,
ať můžu doufat,
že mě zas obejmeš.

Stojím pod vodopádem
Tvých sladkých slov
Pořád Tě nemám dost
Dostal ses mi pod kůži
voníš krásně po růžích
vlastně i po potu
zase toužím po Tvém mazlivém šepotu
Pod vodopádem techto něžností
myslívám na Tebe,
a pak znovu na nás
a na spousty krásných dnů
které jsou kopií mých tajných snů.

Jsi plamen mého nadšení
dech mé harmonie
jsi světlo mých všedních dní
Múza, která se náhle objeví
a políbí mě.
Jsi má energie,
něco, co táhne mne stále dál,
něco, pro co má smysl žít a psát.
Prostě něco tomuto světu dát
a po sobě to zanechat.

Krása v růžích zakletá
Únava zmohla ji staletá
Tajemný sen k ní přilétá
S čistotou je spojená
Svádí ji touha vzdálená
V růžích se tak krásně spí
Spanilá krása tichému okolí zavoní,
než jeji princ přijede na koni
objeví ji,
z věčného spánku zachrání
a vezme si ji za paní.

Zklamala jsi mě jednou a to stačí
v mé duši už se myšlenky k tobě mračí.
Nečekal jsem, že mě tolik zklameš mou
duši tělem mateš.
Zklamala jsi mě a to bolí tahle rána se už nezahojí.
Tvé zklamání bylo nečekané není to snad jenom hrané?
Škoda není, teď se všechno změní.
Zklamal jsi mě a to byl osud,
myslel jsem si, že si ta pravá, dosud.
Ale nejsi, zklamala jsi mě já se cítím tak na dně.
Nečekal bych, že se zklamu,
nejradši bych si vykopal jámu.
Je to největší zklamání v mém životě,
nejradši bych tě dal k soudu k porotě!
Ale za zklamání se nesoudí :-(

Omamná vůně květů
snad přichází z jiných
tajemných krásných světů
Sladký polibek tvých rtů
nikdy nekončící
Včely bzučí
nad našimi hlavami
do rozkvetlých pohárů
se schovávají,
plných našimi skrytými touhami
A já zavírám oči.

Ty a já
máme být
nezaměnitelní.
Nemožné
je to osud,
čisté šílenství,
nezměrné
nesnesitelné.
Ale už naposledy
jsi vším co chci
co žádám,
vším o čem jsem snila
co jsem od života chtěla.
Že budu tím,
koho miluješ.
Tím, kdo bude
Tvou láskou
ochráněn
milovnán
duší čistou
a krásnou.
Ty rozumíš
a vnímáš mě.
Budu dýchat
za nás oba
cestovat světem,
pohybovat se po obloze.
Doma jsi tady,
v mém srdci.
A poprvé mám pocit
jako bych se znova narodila.
Ve své mysli
se znovu stávám dítětem
i mudrcem,
který je tím, koho miluješ,
kdo zůstává
ve tvé lásce.
A poprvé Ti říkám,
jak Tě potřebuju
a jak toužím
po každém Tvém pohybu
po tom, jak zníš,
jak nádherně voníš
jak mě miluješ.
Jsi navždy můj
jsi tím koho miluji,
a pro koho žiji
kdo zůstane ve tvé lásce
dokud nezemře.

Zatím se jenom poznáváme
Nesmělé nemotorné doteky
Zatím se jenom otvíráme
Hřejivé pohlazení v objetí
Zatím jsme ještě na pochybách
Však úžas už nám stačil oči otevřít
Zatím jsem jen já a zatím jsi jen ty
ve vlastních krajinách
než plameny ohně vyšlehnou výš.

Už dlouho jsem necítila takovou něhu,
jak mihnutí léta v záplavě sněhu,
kterým se brodím každý den,
zdá se mi jako bych snila krásný sen.

Cítím se najednou jako blázen,
co vznáší se ve výškách a neví jak na zem,
a bude to pro mě těžký pád,
pokud bys chtěl mě oklamat.

Sedím a přemítám, srdce mi buší,
nevím kudy kam, neklid mám v duši,
snažím se posbírat všechen svůj um
a utišit v hrudi to bum ... bum ... bum.

Nevím zda plesat a strach na mě sedá,
že se ten tlukot utišit nedá
a s každým úderem maličké zachvění,
vzrušený dech ... krev v těle pramení...

Silné napětí se ve mě zvedá,
mám brečet dojetím či křičet běda,
když slyším slova z Tvých úst,
jako bych dosud měla půst.

Jak sladké jablko chtěla bych tě jíst,
kniho pohádek ve které chci si číst,
být badatel co proniká do tvých tajných míst
a k svému srdci Tvou ruku víst.

Rozkoš až v konečcích prstů,
vím, že jsem jedním z tvých životních skvostů,
snad zůstanu jediným,
stejně jako Ty mým.
Jediným a posledním v tvém životě
už nikdy nebudeme žít v samotě.
Ale ať tak či tak, teď jsme tady a teď,
znovu mne líbej a něžně krajinou vez!

Se zavřenýma očima
vyšplhám až na vrcholy hor
Se zavřenýma očima
se potopím na samé dno oceánu
Se zavřenýma očima
vyhraji každý těžký spor
Se zavřenýma očima
se zvednu ze země,
připravená na další ránu
Se zavřenýma očima
dokážu všechno na světě,
jen když budeš stát vedle mě.

Mé srdce zahřálo
pár Tvých slov
vlastně je to vše co mám
jen pár Tvých slov a dost.
Vzpomínám na ně,
aspoň takto jsem Ti trochu blíž
vzpomínám na ně,
myšlenky pádí
jako splašení koně
a ty už možná dávno spíš.

Úzkostným pohledem
stírám telefon a čekám
doufám, že ozve se známý tón,
jenž rozlomí to ticho kolem
a z prázdnoty uslyším tvůj hlas
snad řekneš mi miláčku
a z tesknoucího obláčku
se slzy rozplynou
Konečně zazvonil
v něm nádherná zpráva
od mého milého
kterého mám tak ráda
Štěstím jen zářím
baterka vybita
já modlím se dál
za ten tón do ticha.

Květ v Tvých dlaních, moje vílo,
voní teplem letních nocí,
kvete láskou z našich srdcí,
tepe silou něžných citů,
je vypravěčem krásných mýtů...

Něžně jej dál zahřívej,
hýčkej jeho něžnou tvář,
tak snad ani na chvilinku,
jeho zář...

Dokud symbol ve Tvé dlani,
co vykvet z naší lásky, moje paní,
bude kvést a vonět světu,
poznáš, že onen cit, že stále je tu...

Tož posílám své políbení,
tomu květu a jeho světu,
něžně hladím jeho tvář
a dál vychutnávám jeho zář...