Posvátný tanec plamínků svíček
po pokoji chodí plachá touha tiše
něha motýlích doteků
melodie dvou srdcí rozechvělá
chci cítit Tvojí silnou ruku
na svém těle
vábí a hladí něžně
a směle se proplétá mou napnutou kůží
cítit růži i její trny
Vrníš – a prohledáváš neprozkoumaná místa
…a toužíš
Toužíš tak, že vidím křeč v Tvé tváři
Tvé oči září chtíčem i touhou
něžnou a silnou
neúprosnou a úpěnlivou
…úpím
a vidím, jak dobře Ti dělá
když vím, že už chceš…
ne, Ty ne – Ty stále ještě čekáš
a bavíš se mou nenasytností
tu chvíli dotkneme se věčnosti
hodiny ve vteřinách našich životů
neucítíš, jen mě… a já Tebe
pak…
dlouhý, nádherný, něžný
…polibek

Paprsek slunce šimrá tě
a ozařuje mou nahotu.
Jak letní vánek líbám tě,
tvou samotu.

Laskám tě po vlasech
hladím rozpálené tělo
setkáme se opět v našich snech,
vše co srdce chtělo.

Noc co noc Tě potkávám
není mi to divné,
lásce Tvé se oddávám,
snad nejsou to sny mylné.

Ta láska ve snech prožitá,
nasycuje moji duši,
ač ta je velmi složitá
ve snech ji jen mučí.

Přes to každý večer usínám
těším se na setkání,
noc se vášní prodírám,
se za svítání.

Zkouším zase usnout,
ještě kapku něžnosti
příliv slunce náchat zhasnout
těla věčnou svorností.

Ale pak je pryč ten krásný sen,
je láska, vášeň, milování
mnou je celý den
večer zase usínaní...

Zatím stále bez Tebe

Naděje, to pouhé slovo
Pár poskládaných písmen,
Dává lidem mnoho
jim novou píseň

Že snad někdy budou spolu
se jejich svět nezastaví
zase o krok dál
je to dolu

V každém srdci spí
malinkatý kousek
probudit ho musí
Tvojí vůle dotek

Je to zázrak
Když se poté stane
Po čem jsme tak toužili
Po čem srdce tolik plane

Má duše proplouvá
Tím bezbřehým prostorem
Ty víš, co je to samota
víš, co v mých očích uvidíš

Ve jménu přátelství,
ve jménu lásky,
ve jménu života,
jménu krásy.

Tomu kterého miluješ,
co v srdci nosíš ,
Ten kdo Tě rád má,
dar dát musíš.

V podobě naděje,
skrývá víra,
podobě naděje,
neumírá.

Osud by Ti jistě pár rad dal
se, má to cenu
Vzdát to zapříčiní žal
osud Ti dal tuto ženu.

Svou náruč rozvírám
S láskou tě v ní vždy přivítám

Nechápu tvůj význam lásky,
Nechápu tvé slovo milovat,
Nechápu tvé tisíceré masky,
Nechápu tvou lenost bojovat.

Nechápu mou ztrátu hrdosti,
Nechápu mou nekonečnou paměť
Nechápu mou sílu bolesti
Nechápu na čem teď mám stavět.

Nechápu tvé nemám tě už rád,
Nechápu tvé toužím stále po tobě
Nechápu tvé navždy tě milovat
Nechápu tvé teď už patříš sama sobě.

Nechápu své neustále odpouštět
Nechápu své po kolenech se plazit
Nechápu své tebe věčně pokoušet
Nechápu své kvůli tobě vše zradit.

Nechápu tvou přelétavost a sobeckost
Nechápu tvou věčnou zradu
Nechápu tvou jen na život zlost
Každý máme svoji vadu.

Maličký pramínek, odvalil kamínek,
vykoukl na světlo a radostí z krásy té,
vypustil ze sebe na svět pár bublinek!

Z té nádhery kolem - zvířat, listí, denní krásy,
ptáků, květin, boží lásky...

A pustil se z kopce, pádil do údolí,
a spěchal velice,
jelikož ze všeho nejvíce, přál by si spojit se,
s jiným pramínkem - a zažehnout srdce své,
červeným plamínkem.

Prý když se to povede, pak s tím druhým pramínkem,
pramínek vyvede...
...a už budou 3, už budou rodina,
co z ní řeka vyvěrá a vzniká hladina.

...kam když se podíváš, bublinky uvidíš,
to jen řeka se raduje a bublá z naděje
že ještě smysl má, dál téci do kraje...
Našla jí v očích Tvých, jež lásku poznaly
když tenkrát u řeky, na mne se dívaly...

Ruka v ruce, rozzářené oči,
k sobě se tisknou, hlava se točí.
Pohledy do sebe se vpíjejí,
srdce buší rychleji.
Rozesmáté tváře, něžné hlazení,
sny o slibech u oltáře a že se už nic nezmění.
Naděje a víra ve společnou budoucnost a štěstí,
červená růže dobrý konec věstí.

Láska jako z románů,
ideály krásy,
sametová pokožka,
dlouhé hebké vlasy.
Věřím ti a nechávám
své tělo ve tvých rukou,
zavřu oči, poslouchám,
jak dvě srdce spřízněná
ve společném rytmu tlučou.

Růže v rozpuku nebo vadnoucí poupátko ?
Zralá žena nebo malé děťátko ?
Psychicky nevyrovnaná nebo vnitřně celistvá ?
Vzdálená tobě a tomuto světu nebo všem a všemu blízká ?
Zklamaná nebo zamilovaná ?
Šťastná nebo zoufalá ?

Už je to tak dávno
co jsem holčičku krásnou
v dlaních nosívával.

Už je to tak dávno
co jsem ji kolíbával,
v kolébce bílé jako sníh,
ve dne byl slyšet,
jen děvčátka smích.

Už je to tak dávno
co jsem holčičce krásné,
v bezesných nocích zpíval,
zlé strašáky a čaroděje,
tou písní zaklínal.

Nechejte mou holčičku klidně spát,
já chránit ji budu smět,
snad napořád.

Už je to tak dávno
co jsem jí zpíval naposled,
z děvčátka je dívka
jako růže květ.

Milovat se učí
jako kdysi já,
v zahradě plné květů,
své vlasy rozkládá,
zavírá oči,
už klidně spí.

Snad slyší tu píseň
co povznáší duši,
snad miluje muže,
pro kterého její srdce buší.

Jsi krásná jako louka po létě,
S rezavou trávou a vůní heřmánku,
Co ve dne uspává a pak budí ze spánku,
A v noci záříš jak slunce na Krétě.
Jsi divoká džungle, jen jedna na světě,
Však půvabná jako fregata ve vánku.
Maličká kytička, vpletená v copánku.
Zářivý odlesk na letící kometě.
Jsi úžasná, živelná, mýtická, žhnoucí
Já smutný klaun, však divák jen pouhý,
Můžu jen snít, jak bylo by krásné
Moci Tě milovat láskou nehynoucí.
To je vše. Zůstaneš hříčkou mé touhy
A zbude jen uhlík, co jen tak nevyhasne.

Dívám se za rukou,
zdvihám ji k nebesům,
dotýkám se hvězd,
chvílemi zářících,
hladím je po tvářích
a ony se na mne usmívají.

S hvězdičkou na dlani,
přicházím k poznání,
vidím,
jak se barví do ruda,
mých horkých dlaní.

S rukou pak vtaženou,
vracím ji za maminkou,
pošlu jen lehký polibek,
zamávám na rozloučenou.

Se slzičkou na tváři,
vidím,
jak se štěstím rozzáří.

Paprsek pak usuší mou tvář,
klekám si na zem
a nebe je můj oltář,
kterému se zpovídám,
přáníčka zde předkládám,
jen s hvězdičkou na nebi,
zase povídám.

Dívám se ji do tváře
a najednou slyším:
"Řekni mi svá přání,
já poslouchám".

"Zdraví štěstí a lásku,
přeji svým blízkým a rodině,
dlouhý život,
bezstarostný,
bez té lásky,
není možný.

Svou duši se srdcem,
teď na hvězdný oltář pokládám,
splní-li se má přání
...doufám".

Vlnka za vlnkou žene se hladinou,
každá vlnka utíká za jinou,
krásný musí být život s vidinou,
že neskončím pod vodní hladinou.

Však není vlnkou vše co třpytí se,
bez cíle většina dušiček bloudí,
většina z nich jen hloupě city loudí,
až do doby co bídně zničí se.

Nechápu proč když ráno probudí se,
hned do boje se nedají,
rvát se s životní proměnou,
stát sám sobě se ozvěnou.

Málo která cesta tolik bolí,
často bolest duši cestou skolí,
však věz že duše jak pták Fénix,
z popela se probouzí.

A každé další probuzení
je od života pohlazení,
a za každou jizvu, každý šrám,
postaví Ti pán Bůh chrám.

Však jsou to domy bez oltáře,
obětí již více netřeba,
jen jak němí svědci jsou Tvým rádcem,
když zas a znova vykukuješ z popela.

Projdi se zpět tou cestou chrámovou,
snad dojde Ti, proč přišly všechny rány,
proč nad hroby Tvých duší krouží vrány,
proč z Tvých slz zazelenaly se lány.

A na konci cesty koukni do očí své mámy,
prvního chrámu kdesi v dály,
tenkrát na začátku spolu jste tam stáli,
vzpomeň, jak všemu jste se tenkrát smáli.

A co se vlastně změnilo?
Jen pár vrásek přibylo,
tož usměj se zas na cestu,
a vyraž dál, třeba hledat si nevěstu.

A když vyvázneš bez trestu,
chrámové sloupy Tvého arestu
oprav a natři na bílo,
aby se v něm Tvé lásce líbilo.

Usměvavá melodie
plyne ze Tvých rtů
uprchne zas jeden den
než se vrátí do mých snů
Nota po notě souznění
v dálce rozezní
vzpomínku ukrytou
ztuhnutou v oceli
navěky
uvnitř mne
zapomenutou
a ponechá mne
už nedotknutou
Změnila se
Ukrytá
před včerejším deštěm
Procitá
pod zítřejším sněhem
Rozbitá
iluze jí nesluší
Dosnívá
do nového dne, ve kterém
se probouzí do vůní od růží
a už ví,
že je jiná
Jemu vzdálená
a v sobě k l i d n á.

Pohádka vrací se k nám
po špičkách
Děti doprovodí do spánku
a zhasne světlo v lampičkách.
Ve spokojené nevinnosti
pohladí je sen.
Bezstarostné oddychování
šťastných princů a princezen
odložená kniha Zázraků
stránky taky uzavírá
houpací křeslo na to
jen líně přikývá
Nechce se mi ještě jít
i když spánek se ozývá.
Chlapečkům a holčičkám
se v pohádkové říši krásně usíná.

Láska je jako ruleta.
Láska kde komu hlavu poplétá.
Láska je jako nelítostný boj,
tak se na svatbu stroj.
Láska je jako sladký sen,
lásko tak si mě k sobě vem.
Láska je jako malý strach,
když skončí láska je to krach.
Láska je a bude,
láska je kolem všude,
stačí se jen dívat.

Včera večer
země se zachvěla.
Včera večer,
byl jsi můj, docela.
Včera večer,
šeptals mi do uší,
včera večer,
o srdci co buší.
Včera večer,
řekl jsi "mám tě rád".
Včera večer,
zůstaneš? Možná, snad.

Marná toužení
a přání nesplněná
nevědí o hrdosti.
V třinácté komnatě
tajemství prozrazená
halí se do lítosti.
A lampa za oknem
roztržené nebe
kdosi se tajně dívá
do našich osudů
nic na nich nezmění
venku se připozdívá.

Utíkáš jak o závod
jsi nemilosrdný k nám
tma zahalí tě snadno
a ty ustoupíš jí rád.
Však ona brzy na to
ustoupí tvé kráse
zas a znova dokola
vy oba střídáte se.

Výčítám Ti, že Tvé oči,
vytýkám Ti, že Tvé rty

že se mi z nich hlava točí,
že myslím na ně dlouhé dny.

Přemýšlím, proč Tvoje tělo,
nepochopím, proč mě chtělo.

Už vím, jak to asi skončí.
Vidíš? Máš mě bez tebe.

Nebudu ten, kdo se loučí,
to jen slaboch dovede.

Letět až do oblak,
bez smutku, jenom tak,
se sladkým úsměvem,
s života plamenem,
zakroužit nad zemí,
v níž touha pramení,
probudit petrklíč,
od slunce žhavý chtíč,
s výbuchem extáze,
tam, na mléčné dráze,
se do mlhy,
se u duhy...

Zase je mi smutno
a všechny zvony světa bijí na poplach.
Jejich decibely pronikají do srdeční komory
a rozbíjjejí tam okna
na malinké střípky,
které bodají a bodají.
Rudé kapičky krve stékají po zdi,
tvoří fosforující kaluže,
plné milostného bahna
a ztrouchnivělých lží.
Zbavena iluzí,
topím se v mrtvém moři zapomnění.
Chytám se stébla naděje a sama sobě

o d p o u š t í m

Ach, Ohni, spal za mnou všechny mosty v divokém víru.
Ach, Vodo, smyj ze mne všechen prach a všechnu špínu.
Ach, Větře, zafoukej a dej mi prosím sílu.
Ach, Země, pohřbi mě hluboko v svou hlínu.

Zástěrka uvázaná na mašli v pase
Žárem rozpáleného slunce
vykouklo těsto z mísy na koláče.
Tvaroh, mák a povidla
chutnají tak sladce!
S ranečkem buchet
odešlo do světa
děvčátko s chlapcem.

Láska je jako ruleta,
láskou se kde kdo proplétá,
v lásce je kde kdo popleta.
Láskou někdo lítá bez křídel
pak by chtěl i Karlovarskou vřídel.
V lásce musíme být realisté, né pesimisté.

Až pochopíš, co je to láska, co milovat,
Tvá žena bude šťastná, budeš za ni bojovat.
Teď se motáš, tápeš ve tmě,
myslíš že vidíš, ale vše jen matně.

Až ty budeš milovat, někoho víc než sebe,
tu objeví se svatozář a rozletí se nebe.
Ty myslíš, že miluješ, že to všechno cítíš,
marně sebe přesvědčuješ, marně se zas mýlíš.

Hledáš něco, co nikde není,
nekonečnou lásku, zapomnění.
Jsme jen lidé, kdy to pochopíš
a přestaneš vláčet ten svůj kříž.

Láska znamená neustále odpouštět,
dávat novou šanci, žít svůj vlastní svět.
Láska není výbuch vášně, nekonečné štěstí,
láska je bolest a tvrdé rány pěstí.

Tak už to pochop ty snílku a blázne,
že každá láska jednou zhasne.

Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal,
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.
Ty tomu nevěříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvíz mně ve vlasech.
Ty tomu nevěříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.
Ty tomu nevěříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.
Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.
Ty tomu nevěříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spát.

Zkalena ohněm
posvěcena krví
políbena vínem
potřísněna hanbou

Křičím svůj žalozpěv za radost

Popálena ledem
umlácena perem
připoutána stéblem
vyvržena pravdou

Mlčím svou lež i oddanost

Zničena lékem
léčena rulíkem
hájena lupičem
loupena vrahem

Šeptám svůj výkřik

Paradox mého života...jsem já

ve dveřích Tě přivítá,
s úsměvem tu stojí,
zas další noc ji zabíjí.

Prázdná,
před časem utíká,
zas udělá
co musí.

Když odchází
jako kámen tu stojí,
s hlubokým výdechem,
pak dveře zavírá
a telefon už zase zvoní.
Z něj se dovídá,
že za chvíli je tu další
a ona ví,
že každá noc,
ji zase víc zabíjí.

Ukrývá se před láskou
neb on to neví,
jen poznává,
že je čím dál více vzdálená.

Dlaně na svých očích má,
když ruka něžná,
její tvář hladívá,
vyloudí úsměv,
i když ví,
jak je bezcitná.

Polibky ji pálí
a vduchu počítá,
že už dvanáctý kýj,
se v ní ztrácí
a ona jen oči přivírá,
necítí,
že tenhle je milovaný,
ach,
tak je bezcitná
zas smyšlenou extázi,
řvoucí předstírá.

Duše stoupá do oblak
zas je volná jako pták
letí vstříc všem andělům
plnit přání sladkým snům

Stoupám do nebe
a pak ještě dál
rozpouštím se do tebe
čeho by ses bál.

Neboj, šeptám sladce
ta výška sice zrádná je
obejmi mě lehce
a všechna bolest roztaje

Letíme ruku v ruce
křídla jako labutě
sem tam trhneš sebou prudce
mraky stojí nehnutě

Zase cítím celou duší
tu chuť ráje nádhernou
i když hřích mou duši mučí
zase hraji hru tu nevěrnou

Láska dává lidem křídla
i přes vaše zákazy pozemšťané
letíme jak dvě namodralá šídla
když si vítr s těly hraje

A z ráje zase zpět
na tu naši zemi
ale na památku rajský květ
který navždy všechno mění

Vlastně ani nevím
proč chci tak moc být s Tebou.
Když Ty v dlaních teplo máš, mě mé ruce zebou.
Když Ty okno otevřeš, já ho zavírám.
Ty cit vykřičíš kdekomu a já ho ukrývám.
Když mě pálí slzy, Ty máš chuť se smát,
když řeknu, že je brzy, Ty se stejně budeš hnát
na nejbližší autobus a já mám radši vlak.
Dali jsme si sebe kus a dobře nám tak!

Kocourku milý,
čerte můj,
já pro tě pláču.

Mlíčko jsem ti nalívala
do talířku pěkně kvítečkovaného
už zrána, před školou,
abys mi nevyhládl,
než se k tobě vrátím.

V podvečer, to jsme si povídali,
já jsem tě hladila,
a tys byl elektrickej,
a jenom předls, jak ti bylo dobře.
Někdy mi vyprávěls kocouří pohádky.
Tu o myšce, co zlobila,
tu o měsíčku, malým čaroději,
co přičaroval kočce zvonek na ocas,
a vykládals mi o dalekým zámku,
kde bydlí princezna,
a ta smutně leží na gauči, jí sýr,
a je tak smutná.

Kocourku černej,
kampak ses mi poděl?
Kdybys mi tlapkou milé slůvko naškrábal,
ale ty nic. Propadl ses do zlý noci.
A mně se nechce nic
než stýskat si a brečet.

Strašně si přeju stát se Amundsenkou
a odjet na sever svou malou pevnou lodí,
do věčné noci, kde kry praskají,
chtěla bych Ti číst z knížek
koukat s Tebou na polární záři
a námořníkům ve svátek
upéci medvěda...
Přeju si odjet.

Je sice chyba, že tam nejsou myši,
no ale mléka, kondenzovaného
na mojí lodi měl bys dost a dost.
A velmi často rybu,
dyť my dva se známe.

Prosím tě, vrať se.
Vezmu si tě s sebou.
Co se tě člověk všude nahledá!
Kocourku drahý!

Já nechtěla tvé city ranit,
srdce mé se v ruiny rozpadá,
slza z tváře do hlubin skanula.
Vždyť já tohle všechno věděla!
Jsi pro mne navždy někým blízkým,
kdo tiše bloudí v dešti a hledá to,
co jen jemu náleží a patří.
Tak nezapomeň, prosím, že i já
tam někde v prostřed kapek stojím
a o přátelství naše tolik se bojím.
Nebuď prosím tím smutným klaunem,
mě tohle všechno také bolí.
Jak dobře mířená rána pěstí,
jako trnem bodnutí,
to že jsi v mém životě,
je pro mne velkou vzácností.
Na nebi září každý den
na tisíce nejjasnějších hvězd
a každý stále tu svou hledá.
Tak nevzdávej svou bitvu teď,
dřív než můžeš vyhrát.
Ještě nenadešel čas složit zbraň.
Víš přeci stejně dobře jako já,
že tam někde jen na Tebe čeká.
Tak nenech ji tam samotnou
ona je tou jedinou
osudem jenom Tobě vybranou.

Koukám se ti do očí,
čtu v tvé duši každý den,
nemohu zapomenout,
že teď jsi jen sen.
Vzpomínám na pohyby našich těl,
kde jsi lásko má?
Jak je to dlouho co jsi mě naposledy chtěl?
Myslím na tebe a vzpomínám každý okamžik,
v mé myšlence jsi jen pouhý mžik.
Ozvi se konečně mému srdci,
ty necítíš jak mi buší?
Neboj se slova láska,
to není blbá sázka, co lidi sází.
V zamilovanosti se lásce daří.
Čekám tě každou minutu,vteřinu...
Je tolik kapek při dešti,
je tolik vět v knize svázané,
je tolik mraků na obloze,
ale láska je jen jedna!

Kapka vody v poušti
Něžnou hudbu spouští
To vítr tiše hrál
A ty jsi jenom stál
Prach spadl do očí
Hlava se zatočí
Slza hořká spadne
Srdce bledne chřadne
Sarkastický pohled
Nad bolestí nadhled
Nic než ostré střepy
Nesmyslné klepy
Slova plná hněvu
Odpusť mi mou něhu.
Až posbírám si perutě,
pak mlčet budu nehnutě,
až uslyším tvé volání,
pak odletím pryč bez ptaní: Co žes to chtěl...
Prázdná láhev vodky,
Roztrhané fotky
Rozestlaná postel
Opuštěný kostel
Rudá růže zvadlá
První vločka spadlá
Moje bílé šaty
Zkrvavené paty
Poslední tvůj dopis
Mojí vraždy popis
Světa nové pojetí
Prapodivné století.
Životem kráčíš dál
A Bůh se jenom smál
Zas slova plná hněvu,
Tak odpusť mi mou něhu
Až posbírám si perutě,
pak mlčet budu nehnutě,
až uslyším tvé volání,
pak odletím pryč bez ptaní: Co žes to chtěl...

Ach, jak krutá jsi byla,
když křídla jsi mi přistřihla,
při rozletu
a z plachtění pak
volný stal se pád,
a pod stromem
leží mrtvé ptáče,
co poznat chtělo svět
a nástrahy lásky,
a rty jedné krásky
s havraními vlasy
a očima jako studny.
Padalo ptáče,
a pak tvrdá přišla zem,
setkání s osudem,
setkání se smrtí,
tělo začíná chladnouti,
chraplavý utichá dech.
Na koberci z trávy,
mravenci tě rádi stráví.
Věř, že při dalším rozletu
neskončíš po plachtění,
mrtvý na tvrdé zemi.

Jsi krásná jako louka po létě,
S rezavou trávou a vůní heřmánku,
Co ve dne uspává a pak budí ze spánku,
A v noci záříš jak slunce na Krétě.
Jsi divoká džungle, jen jedna na světě,
Však půvabná jako fregata ve vánku.
Maličká kytička, vpletená v copánku.
Zářivý odlesk na letící kometě.
Jsi úžasná, živelná, mýtická, žhnoucí
Já smutný klaun, však divák jen pouhý,
Můžu jen snít, jak bylo by krásné
Moci Tě milovat láskou nehynoucí.
To je vše. Zůstaneš hříčkou mé touhy
A zbude jen uhlík, co jen tak nevyhasne.

V pavučině zamotaný
zmatený hledač štěstí
Spletité cesty
náhodných setkání
Podivná přání zasněných
Probuzení bolí
nejistotou další cesty
Marně se pokouší
pavouček v síti
z křehoučkých provázků
osud věštit

Láska je někdy jako bodláčí, nebo trn na růži.
Často však pohladí Tě po tváři.
Láska je někdy slaďoučká jak med,
jindy Ti v žilách putuje jak jed.
Láska je a bude, lásky je kolem všude.
Láska je jako pohádka,
ale patří k ní i ta hádka.
Láska je jako nebe z cukrové vaty
pro lásku mnoho z nás ošoupe si paty.
Láska je něco co se slovy nedá říct,
co každý z nás musí sám prožít....

Vzpomeň si až hvězdy zhasnou,
vzpomeň si na chvíli krásnou.
Vzpomeň si až půjdeš spát,
vzpomeň si, že je někdo kdo má tě rád.
Vzpomínej dále a neustále.
Vzpomínej, že život a láska je o hraní
ta tě k šílenství dovádí,
někdy i tvůj smutek zahání.