TAKÉ SE SCHOVÁVÁTE ZA SLOVA?,... přidáno 27.6.2008

Dnes mě napadlo, že se spousta lidí schovává za slova, tvoří překotná souvětí a skutek utek. Ale proč tomu tak je? Tak jsem o tom jsem začala trochu víc přemýšlet. A přiměl mě k tomu následující slet událostí.
Zítra se žení kolega z práce. Mám zase svou rozněžnělou náladu. Romantika ve mně hraje na všechny struny. Vím, že ji v sobě mám a zastávám názor, že je jí kousek v každém z nás. Můj muž tvrdí opak. Prý v sobě nemá žádnou. Já vím, že to není pravda ;) Už jen ten dort co mi udělal k narozeninám,… Ale zpět k tomu, proč o tom vlastně mluvím. I kolega o sobě tvrdí, že není romantik. Samozřejmě, že je! Je romantik jako poleno! Sice je v poslední době pořád zavalen prací, na co může zapomene, emaily odesílá ještě ve dvě ráno, soustu času mu zabere víno, posezení s přáteli, je roztěkaný, neví kde mu hlava stojí, hulí jako fabrika, a co slíbí splní jen když se o to několikrát připomenete. Někdy je prostě na zabití a přesto ho mám ráda. Včera mi vykouzlil úsměv na tváři. Ne další vtipnou historkou (je totiž vynikající vypravěč), ale jeho romantickým činem. Jak už jsem říkala, zítra řekne ANO své vyvolené. Ta už mu ale z Prahy frnkla a připravuje se na obřad doma u rodičů. A tak náš slaměný vdovec nelenil a našel si čas aby pro ni vymyslel překvapení. A aby si svůj poslední den v roli svobodné slečny krásně užila poslal jí včera MMSkou balík (s vínkem, dobrým sýrem, salámem, kaviárem, sladkým dezertíkem Tiramisu a vtipným vzkazem). Dokonce to sám nakoupil, zabalil i odnesl na poštu. (Sice mi při tom balení převrhl sklenku na stole, polil mobil a celý stůl, ale kdo by se za to na něj zlobil. Takový ušlechtilý skutek.). Zabaleno, odesláno. Slogan na poštovních vozech: „Dnes podáte, zítra dodáme!“ opravdu funguje a tak už mu před chvilkou přešťastná Evička volala. Myslím, že svou poznámkou: „Neboj, miláčku. Klidně to otevři. To je jen bomba.“svůj čin ještě zvýraznil.
Nádherné gesto že? Zamáčkla jsem slzu, zaskřehotala: "Jééé, to je hezký.“ a začala přemýšlet. Kruh se uzavřel. Nevím proč se lidé za romantiku stydí, proč se schovávají za slova. Ale dle mě to nemá smysl. Ať chcete nebo ne - ať o ni víme, či ji popíráme, naše skutky nelžou. Nenechte se omezovat tím jestli jste nebo nejste romantiky. Neschovávejte se za slova. Nechte za sebe mluvit činy! Udělat pro druhého něco co ho potěší, je ten nejhezčí dárek. Dárek penězi nezaplatitelný! (Tedy ten balík rozhodně k nejlevnějším nepatřil, ale jde o to gesto, myšlenku,..). A tak zvedám pomyslnou sklenku a připíjím na jejich šťastnou lásku a přeji nespočet dalších důkazů, že ji pořád mají.

Když prst směřuje k nebi, jen hlupák hledí na prst.
(malý chlapec, Amélie z Montmartru)

ZÁSADY DOBRÉ HOSPODYŇKY,... přidáno 26.6.2008

1) Okna myji málokdy, protože miluji ptáky a rozhodně nechci, aby si rozbíjeli zbytečně hubu.
2) Podlahy nevoskuji, protože myslím na bezpečnost svých hostů.
3) Hmyz mi nevadí. Každý brouk má jméno a souhlasí se vším, co řeknu.
4) Jarní úklid nedělám. Mám ráda všechny roční období a nechci, aby ty zbylé žárlily.
5) Nepleji zahradu, protože nechci mařit Boží úsilí.
6) Nevařím moc chutná jídla, protože nechci vystresovat své hosty, cože mají uvařit oni, až přijdu já k nim.
7) Nevyhazuji staré věci. Manžel nemůže nic najít i tak, nač ho plést více.
8) Nežehlím. Rozhodla jsem se věřit cedulkám "nemačkavé".
9) Nestresuji se ničím. Kdo to dělá - umře mladý. A já chci vydržet nejdéle!

A pamatuj! Uklizený dům je znakem, že se Ti posral "kompjútr"! Která hospodyňka se tím nebude řídit, riskuje, že bude vyřazena z klubu moderních žen!

Zase jeden email, který mě dnes o něco obohatil. Každý týden se pachtím s úklidem. Také při tom máte takový pocit marnosti? Po úklidu se cítíte skvěle a za pár dní se mračíte na stejný prach na televizí, chomáčky bůh ví čeho za skříní, kapky na vodovodní baterii, koupelnové zrcadlo pocákané pastou, pračku posypanou šminky... pak na něco šlápnete (já většinou na Orinovo písek) a začnete přemýšlet kolik dní ještě zbývá do dalšího úklidu? Vědomí, že nejsem jediná, by mě uklidnilo. Ten věčný boj. Čím jsem starší, tím je to horší. Nemyslím, že bych zlenivěla, jen mě to přestává bavit. Chápu, proč se říká "Tisíckrát nic umoří osla." Naklizený dům pro mě přestal být symbolem dobré hospodyňky. Ale znuděné ženy, která nemá nic jiného na práci. Sice to za Vás nikdo neudělá, a nikdo nechce žít v bordelu, takže to stejně znovu uklidí. Ale ono to všechno pár dalších dní počká.
Viděli jste Americkou krásu? Kdy Lester Burnham pronese: "Vzpomínáte na ty plakáty s nápisem „Dnes je první den zbytku vašeho života?" Tak to je pravda o každém dni kromě jednoho. Toho, kdy zemřete." Ano každý jednou zemře. A je úplně jedno jestli bude nebo nebudete dělat to či ono. Stejně jednou zemřete. Tak proč se zříkat všech těch dobrot, slastí a lákadel, které si můžeme vzít?! Proč ty pěkné okamžiky odkládat na jindy?! A já si chci rozhodně raději něco užít a umřít šťastná! Proto se naklizený byt na mém seznamu priorit sesunul o pár příček níže.

JEDEN STYDLIVÝ PŘÍSPĚVEK,... přidáno 23.6.2008

Každé pondělí se stydím. Otevřu email, kouknu na statistiku návštěvnosti webu, do očí mě praští počet planých návštěv za poslední týden a je to tady. Je mi líto, že posledních pár týdnů klikáte na stránky a otráveně je vypínáte se slovy „zase nic“! Opravdu se stydím. Je mi líto každého Vašeho marného kliknutí plného očekávání. Ale nějak nemám o čem psát. Nic zásadního se neděje. Když se děje, nechce se mi o tom psát. Když se mi chce psát, nemám na to čas. Když mám čas, nevím co jsem to vlastně chtěla napsat. A tak to se mnou jde nějak pořád dokola. Začalo léto…..tak nějak naplno. Třešně jsou červený a jahody jsou červený a moje záda jsou červený a všechno se zdá být báječný. A přesně tohle počasí nás nedokáže mezi těmi čtyřmi stěnami udržet a tak u klávesnice trávím minimum času. Vlastně jen v práci, kde kupodivu po dlouhé době mám konečně co dělat, a práce je dost. A tak do klávesnice vyťukávám namísto příspěvků texty smluv. Budete mi muset odpustit, nebo mi dát literární prázdniny. Ale prozatím není čas, chuť, nápad, nic co by vedlo k alespoň trochu plodnému příspěvku. Snad to nedojde tak daleko, že nebudou ani tyto stránky. I když dle mého by se zas tak moc nestalo. Mé priority se teď přesunuly z té virtuální reality jinam. Držím se přísloví, že reálný je pouze přítomný okamžik. Minulost i budoucnost jsou pouhé iluze stejně tak jako čas. A tak jsem ony iluze hodila za hlavu a žiji. Proto tu ode mne v dohledné době nic moc nečekejte. Ale jakmile si budu potřebovat od života odpočinout, máte mě tu zpátky. Myslím, že si za čas ještě ráda ulevím a psaní mi zase bude poskytovat onen relax. Tak Vám všem přeji hezkou dovolenou a mějte se hezky. Snad ať je jen o trochu méně hezky než dnes, aby nás z toho překrásna neklepla pepka :-)

ČEŠTINA JE PROSTĚ DOKONALÁ,... přidáno 22.5.2008

Po padesátce počínají pánové, podobní pohasínajícím plamenům, pociťovat první příznaky počínající pohromy. Především prudce poklesne pohlavní pud. Protože pánové přestanou postačovat perversním požadavkům poživačných paniček, počnou pokukovat po patnáctkách. Puberťačce postačí patřičné pohoštění, případně pán poplácá prevíta po prdýlce. Políbí-li pak přitažlivá panenka plešatce před přihlížejícími páprdy, polichocený prďola podstrčí poupěti pětistovku pro pořízení parády. Praktické pro patnáctku, postačující pro páprdu. Posléze pánové pozbývají peněz, prohlížejí pouze pornografické plátky pro připamatování podoby, případně polohy přirození protějšího pohlaví. Po pozbytí pohlavního pudu preferují pánové především pivo. Posedávají po putykách, pěstují pivní panděro, probírají politiku. Polehávají po pohovkách, pokuřují. Příbytkem proniká puch připomínající pálené paznehty. Pánové pořád pošilhávají po plotně. Permanentně předrážděné paničky připravují pamlsky pro přecpaná panděra povalečů. Pak padesátníci počínají pozorovat patologické proměny. Po přečtení příruček pátrají po příznacích pepky, případně přestávají pít. Podvečer pupkáči pobíhají po parcích, podobní předpotopním příšerám. Poděšení představou prokouřených plic, přestávají pokuřovat. Příliš pozdě. Potíží postupně přibývá. Potíže působí pajšl, páteř, paradentosa, prostata. Pánové prostudují pravidla preventivní péče. Polykají prášky, panikaří. Při pověstech provázejících pohřby přátel, postupně pitomí. Poslyš, příteli padesátníku! Proč pohekávat pod peřinou, proč plakat pro pubertální pošetilosti? Potlač přízračné představy, překonej pocity příkoří páchaného přírodou. Připij pivem, pokuř portoriko, pohlaď prdýlku, potom pozři pochutiny, poser postel, poblij pisoár .......................a žij dál !

Zkuste něco podobného zkomponovat v angličtině!

A JE TO FUČ!,... přidáno 13.5.2008

Tak jsem zpět a přináším pár zážitků z našich cest :-) Ve středu před odletem jsem byla tak nervózní, že jsem se se všemi rozloučila a závětní esemeskou tak podělila své příbuzné. V podstatě jsem jen babičce svěřila svého čtyřnohého miláčka a u zbytku mého doposud nashromážděného hmotného statku jsem připsala: „podělte se dle libosti“ :-) Zaperlila mamina, která v zápětí odepsala: „My bychom se i podělili, ale ani nevíme kde bydlíš!“ Tomu říkám mateřská láska! Ještě, že to má babička poznamenané na kousku papírku (mohu jen doufat, že by ho v případě nutnosti našla). Ráno, pokud se tak tedy dá říkat třetí hodině ranní, jsme (kupodivu bez problémů) vstali a vypravili se na letiště. Můj strach sílil, dokonce se mi potily i ruce a do letištní haly jsem vstupovala s myšlenkou „děj se vůle boží“. Letiště mě ale velice mile překvapilo. Vše šlo tak hladce, že se veškeré mé obavy rázem rozplynuly jako když si dáte do pusy sousto cukrové vaty. A také tak sladký pocit mě zaplavil. Od té doby už jsem si vše jen užívala. Když se z palubního mikrofonu ozvala arabština našeho kapitána začali jsme se doslova řehtat a rozloučili se pro jistotu i sami se sebou. Bůh by nás v tomhle případě asi moc neochránil a o Aláhovi nevím vůbec nic. Do Amsterdamu (stejně jako zpět) jsme přiletěli o 20 minut dříve. Představa, že je člověk za pouhou hodinku o tisíc kilometrů dál, je fascinující. Stejně tak jako to, že se vznášíte 12 000 metrů nad zemí a dole o Vás lidičky pomalu nic neví a jen malé děti občas zvednou ruku k obloze se slovy „letadlo“ a obdivují krásné šmouhy za ním. Nutno dodat, že pohled shora na černou šmouhu splodin už zdaleka tak romantický není.

Holandsko je krásná země. Otevřenější a přátelštější lidi by člověk jen těžko hledal. Ubytování naprostý luxus (jako bychom bydleli 2 ulice od Václaváku, ovšem v klidné zóně) a milého domácí jsme měli jako bonus. Tedy alespoň na ten první a jediný dojem – víckrát jsme ho totiž neviděli. Dostali jsme klíče, odložili zavazadla a mohli vyrazit. Amsterdam jsem prošli za jeden den a řekla bych, že to bohatě stačí. Vidíte pár krásných úzkých šikmých baráčků, pár grachtů a zbytek už je v podstatě na jedno brďo. Vyšlo nám úplně všechno, i počasí jako bych si objednala. Jen jsme se mohli trochu lépe sbalit a namísto 100+1 varianty na zimní počasí jsme mohli přibalit alespoň jednu letní :-) Největším zážitkem byl asi výlet do Alkmaaru na pověstný páteční sýrový trh. Kdo se chystáte – mohu jen doporučuji. Myslím, že kdo ho neviděl, jako by v Holandsku ani nebyl! A pak ta nezapomenutelná chuť toho sýra! Nic lahodnějšího jsme v životě nejedli (důkazem je mi Jiříkovo přežrání :-) A už teď litujeme, že jsme nekoupili bochníčků alespoň 2x tolik. Navíc je Alkmaar opravdu nádherné staré městečko (možná hezčí než Amsterdam) a jezdí do něj nejméně 4 spoje za hodinu. České dráhy by těm holandským mohly tiše závidět. Nebo ještě raději – vzít si z nich příklad. Vše jelo přesně na čas. Pokud ne - na hlásiči naběhne hned informace s přesným časem zpoždění (to se nám stalo jen jednou při zpáteční cestě na Schiphol a jednalo se o 5 minut). A pak – nemáte šanci se ztratit! Nikde! Kdo umí jen trochu anglicky nemusí se bát vůbec. I když je asi jedno jakou řečí mluvíte - pán z úschovny zavazadel mluvil 4 jazyky. A o ochotě by si u nás mohl nechat zdát leckdo. Jakmile si všiml, že tápeme, hned byl u nás a prakticky vše udělal za nás. Zavazadlo jsme večer v pořádku vyzvedli a teď ještě uvidíme kolik nám zmizelo z kreditky :-) Druhým největším zážitkem byl noční výlet do Red Light District aneb čtvrti červených luceren. Asi byste řekli „Jak jinak!“, že? To se přeci musí vidět! Ale já musela Jirku skoro přemlouvat. A jak se mu pak očíčka koulely ze strany na stranu, ústa skoro dokořán :-) No luxusní děvy, radost pohledět! Málem jsem si ani nevšimla v jak hezkých domech je toto nejstarší řemeslo provozováno. A to jsem žena :-) Z tak bohaté nabídky si musí vybrat úplně každý. A podle zaslechnuté ceny (50,- éček) to ani nebude zas tak drahá záležitost. A do třetice (i když zážitků si přivážíme daleko víc) je asi půjčení kol v Zandvoortu a projížďka po pobřeží. V takovýchto podmínkách bych na kole jezdila klidně každý den. Byla to paráda! Jako by mi šili kolo na míru – žádné HiTech převody, prostě šlapat a brzdit šplapkama. Žádné kopce, jízda skoro pořád po rovině – ideální! Řekla bych, že bych mohla šlapat celý den a byla bych méně unavená než při té naší pěší turistice :-) Jen to severní moře je kruté, asi stejně jako vítr o kterém se zpívá ve Vrchní prchni. Studené, špinavé, smradlavé. Smočit si nohy bylo spíš za trest než pro úlevu, ale bylo tam krásně. Ty tři dny utekly jako voda a domů jsme se vraceli hodně unavení (já jsem si odrovnala kyčel, Jirka plosky), ale opálení, spokojení a plní nových zážitků. Stejně plná byla i naše zavazadla – přesněji řečeno - byla těžší o pár kilogramů sýra a tulipánu :-) Ještě, že jsme netáhali i dřeváky. Na památku jsem si je asi mohla koupit, ale v Amsterdamu mi to přišlo jako kýč. Ještě mi chybí dát fotky na web, ale snad to do konce týdne zvládnu. Jó, kdybychom měli foťák na 36 snímků bylo by to daleko jednodušší. Takhle se teď musím prohrabávat zhruba 700 snímky :-) Podtrženo sečteno, měli jsme se krásně a byla to extra dovolená. I když musím říct: „Všude dobře, doma nejlíp!“ Až teď zase vidím jak je Praha vlastně krásná. Škoda, že se o tu naši maličkou republiku nestaráme s patřičnou úctou. Byl by to skvost! Nu dost klábosení, jdu zase něco tvořit. Všechna práce tu na mě (světe div se) zase čekala.

HOREČKA NA MAXIMU (A STÁLE STOUPÁ),... přidáno 7.5.2008

...ovšemže ta cestovní. V neděli večer to vypuklo a řekla bych, že pomalu (ale jistě) dosahuje maxima. Takže momentálně propadám šílenství. Ale kdo by se tomu divil, když jsem teprve v pondělí (cestou ke kadeřnici) otevřela průvodce, kterého jsem dala své drahé polovičce pod stromeček společně s letenkami. Samozřejmě v domnění, že ho řádně prostuduje a náš pobyt naplánuje stejně precizně jako všechny naše dosavadní dovolené. Ale naše blíženecké povahy se nezapřou. Ani jeden jsme se nekoukli vůbec na nic! Jirka má ovšem omluvenku, protože jeho nápad to nebyl. Ale já ne :-( Přeci jen to byl dárek pro něj a zakoupením letenek a zajištěním ubytování to nekončí. A mě teprve v pondělí došlo, že když už jsem si to vymyslela, tak bych to asi měla dotáhnout až do konce :-) A tak jsem se tyto dva dny mohla přetrhnout, abych zjistila co si vlastně v Amsterdamu nesmíme nechat ujít a co za vidění nestojí. Ještě čerstvě si pamatuji jak jsem si onehdá v lednu říkala: "Tak mám chvilku, tak se na to plánování vrhnu.". A taky na to jak jsem to v zápětí několikrát odložila s tím, že přeci ještě mám pořád „Času dost!“. Naštěstí je Jirka stejného názoru – totiž, že čerstvé informace jsou nejlepší a k nezaplacení. V tom má pravdu. Od Vánoc utekla dlouhá doba a já bych si dnes zcela jistě stejně nepamatovala vůbec nic. Akorát mám teď po těch dvou dnech (kdy jsem fakt poctivě prošla co se dalo) pocit, že už těch informací mám v hlavě dost, tak akorát na vynikající guláš. Ale vše potřebné je už černé na bílém, vytištěno a připraveno na cesty, a tak si ty dvě hodinky před odletem můžeme studovat už jen to co opravdu potřebujeme (resp. jen to co jsem naplánovala, že shlédneme). Alespoň se nebudeme nudit. Tedy pokud vůbec najdeme odletovou halu nebo neupadneme do kómatu nedostatkem spánku :-) Jakékoli Jirkovy prosby nebudou brány v potaz! Naplánovala jsem toho na ty tři dny opravdu docela dost a na nic víc už není prostor :-) Jsem zvědavá jak to ustojí. I když on si ten můj macho stejně vždycky nějak kulišácky prosadí svou :-) Dokonce mě místy mrzí, že jsme Holandsko nenaplánovali na motorce, protože tahle krajina by za to určitě stála! (No, třeba k tomu za pár desítek let dojde, kdo ví :-) Tak nám držte palce. Zítra vstáváme ve 3:00 a v 6:30 bychom měli vzlétnout, v 8:10 dosednout zpět na zem v Amsterdamském Schipholu a pak už si jen užívat Holandska všemi doušky. Doufám, že to vše stihneme, užijeme si to, vyjde počasí a z mého TRAVEL PLAN se vylkube THE BEST PART OF HOLLAND a také, že za to budu mužem dostatečně oceněna :-) Jediné co bych ještě nutně potřebovala je nějaký rychlokurz focení. Míla mi v sobotu zapůjčil svého zrcadlového mazlíka a já od té doby přemýšlím, jestli má vůbec cenu s sebou tahat dalších 5 kilo. Po pár zkušebních fotkách mám pocit, že já zvořu fotky ze zrcadla a Jirka z kompaktu a oboje bude stát za … No uvidíme :-) I když tedy Zuzka říkala, že nemá cenu se tím trápit, protože letadlo cestou tam stejně spadne, tak asi tak :-)

PS: TAKŽE JESTLI NĚKDO MÁTE NĚJAKÉ TIPY A RADY NA CESTU, VOLEJTE. JSEM JEDNO VELKÉ UCHO!
(Třeba "Jak přežít cestu letadlem." se hodí vždy:-) VLASTNĚ BYCH POTŘEBOVALA I RYCHLOKURZ ANGLIČTINY!!! Áááááááááá. Pomóóóóc!

...přidat komentář

ČÁRY MÁRY,... přidáno 30.4.2008

Dnešní Svatojakubská noc mě přivádí na sousty myšlenek. Například by mě zajímalo, proč jsem se nenarodila do nějaké kouzelnické rodiny jako Herry Potter? Nebo proč nejsem jako stařenka Oggová či Bábi Zlopočasná? Asi jsem pořád ještě dost mladá a třicet let je zoufale málo. Pořád se učím jako malá čarodějnice a nic. Asi mi chybí moudrý havran, který by mi napovídal. I když té kouzelné večerníčkové postavičce bylo „teprve“ pár set let, když skládala kouzelnickou zkoušku a toho já se určitě nedožiji (naštěstí) :-) A tak si budu muset o moci čar a kouzel nechat jen zdát. K sakru, pár kouzelnických triků by se mi v poslední době fakt hodilo. Hlavně na toho ježidědka co mi dýchá na záda. Nevím jak moc jsou v dnešním světě ještě aktuální přísloví o lžích. Přijde mi, že lhát je zbytečné, stačí říkat pravdu, a stejně vám nikdo neuvěří. V práci to jde poslední dobou od desíti k pěti. Čím míň lidí tu pracuje, tím je to horší. Každodenní rutinní práce je tak nemastná neslaná! A také jsem si stále nezvykla na to, že za všechno může ta „blbka na recepci“ a na to, že „Šéf má vždycky pravdu!“ – taková obměna „Maminka má vždycky pravdu!“, které jsem slýchala jako malá holka. Nutno podotknout - ačkoli je maminka ze stejné krve, stejně jsem s tím měla problém. Jsem hodně tvrdohlavá, uznávám, ale nenávidím nespravedlnost. A ještě víc, když jsem viněna z věcí, které jsem neudělala (nebo udělala a je mi tvrzen opak!). Kapka kutá kámen - ne silou, ale častým padáním. A tady to teče proudem! Koho by bavilo procházet se v dešti, že? Mě ne a jsem z toho dost otrávená.

Ale zpět do reality. Jak jsem za pár let pobytu v hlavním městě zjistila - o tradice tu zájem moc není. A o slet čarodějnic se „pražáci“ nezajímali skoro vůbec, poněvadž pro ně pálení čarodějnic představovalo jen jakousi prapodivnou „vesnickou“ zábavu, přestože je to jeden z nejstarších pohanských svátků a lidé tak vítají příchod jara a ohněm se brání zlým duchům. (Letos je potřebuji absolvovat jako sůl!) Naštěstí se to posledních pár let začíná zlepšovat (zřejmě díky nám „naplaveninám“) a tak se bude letos v Praze pálit na spoustě míst (na Ladronce, ve Žlutých lázních, na Vítkově, na Kampě, v Botanické zahradě či u přehrady na Hostivaři). Jirka je Pražák jako poleno a tak to vypadalo, že se nás to letos netýká. Ale asi podlehl mým smutným očím a tak mi ráno volal a jednoho „vesnického“ sabatu se nakonec přeci jen zúčastníme. Přeci jen jsem loni obdržela letecký průkaz a tak je na čase ho trochu oprášit. K našim letos nejedeme a tak se mi nepodaří rozšířit si své oprávnění pro skupinu E, které mi ještě chybí. No snad i tak bude dnešní noc dost ohnivá :-) Užijte si to! Pokud neslavíte, tak oslavte svátek práce, užijte si volno a vy PÁNOVÉ nezapomeňte zítra políbit své drahé polovičky pod rozkvetlým stromem ať Vám neuschnou. Ještě jsem nikdy žádnou ženu uschnout neviděla (naštěstí), ale je to docela hezky zvyk, ne? ;-)

CO VŠECHNO NUTNĚ POTŘEBUJEME?,... přidáno 21.4.2008

Po dlouhé době jsem zase sledovala televizi (v sobotu bylo megahnusně :-/ ) a jen jsem žasla co se z ní na diváky valí reklam. A koukám, že už je dnes jedno jestli zapnu Novu nebo veřejnoprávní televizi. V podstatě už na nás reklama vykukuje na každém rohu. Z billboardů, novin a televizí se přemístila do radia, metra, na tramvaje, zábradlí, lampy,... Časem bychom mohli třeba spláchnout a z hajzlíku by vyskočila miniatura reklamního hlásiče, vychrlila by svou reklamu a zase zmizela v útrobách kanalizačních trubek. A tak jsem se během pěti minut dozvěděla, že obranyschopnost našich organismů je nedostatečná a je třeba neustále posilovat. Bakterie na nás útočí úplně všude. Útočí na nás v deští, z toalet, podlah a je jen otázkou času než se objeví další zaručené rejdiště těchto škůdců (a ruku v ruce nová reklama na chemický likvidátor). Tento zákeřný tvor, zobrazovaný ve velikosti cca 50 cm je nepřítelem č.1 a je potřeba se ho účinně zbavit. Takže určitě potřebujeme nový čisticí prostředek, který všechny bakterie teatrálně a pateticky spláchne do záchodu. A pak samozřejmě Actimel! Mimochodem dobrý nápad jak prodávat syrovátku (odpad, který se dříve vyléval do kanálu) draze a po malých dávkách. Reklama z nás dělá paranoiky, kteří by se měli bát skoro jen probudit. Ve skutečnosti potřebuje posílit obranyschopnost leda tak národní hokejový tým. Možná z toho věčného boje proti těm všemožným baktériím máme na obličeji ty zpropadené vrásky, kterých je potřeba se zbavit stejně jako oněch bakterií. Ještě, že existuje zázračný krém, po kterém nám za 14 dní vrásky samy mizí. No bodejť by nezmizely, když to předvádějí devatenáctileté modelky, které ještě žádné vrásky nemají. Proč taky, ty určitě žádné bakterie nezajímají! Ty zajímají spíš zaručené triky na to jak přes noc zlikvidovat beďar, opar a pomerančovou kůži. A nebo NOVÝ ŠAMPÓN (polovina komické dvojice „šampón a kondicionér“), zázračná tekutina, která má unikátní složení na stále nově objevované druhy vlasů (zdravé, narušené, s roztřepenými konečky, s matným leskem, diamantovým třpytem, vlasy barvené, lámající se, atd.). Kam se poděly staré dobré zdravé vlasy? Mladé slečny by si mohly vrásky přivolat leda trápením se nad tím, zda je jejich bílé tričko opravdu bílé. Řekla bych, že bílá barva se neustále vyvíjí, ale nikdo nedokáže říci, kdy bude bílá nejbělejší. Každým rokem je objeven ještě bělejší odstín, než byly všechny předchozí. Podobně se vyvíjí už i barva černá, která je rok od roku černější a už nikdy nebude šedá. Zvláštní je, že nikdo nevylepšuje modrou, červenou nebo hnědou. Ovšem muži pozor! Výrobci teď útočí už i na Vás, tzv. „slabší polovičky“, kterým je šuma fuk výsledný efekt a do pračky bezhlavě narvou barevné prádlo společně s bílým. Nyní už ženy mohou muže nechat prát bez obav, nové složení zakonzervuje barvy tak dokonale, že už prádlo nikdy neobarví. Jako třeba já (reklamy neznalá) minule. Kdybych bávala tento zázrak do své domácnosti pořídila mohla jsem si dál vychutnávat bělost mé osušky. Namísto toho mi teď ve skříni leží hadr neurčité zaprané barvy, který už si na plovárnu asi nevezmu. Možná tak někam k rybníku. Ani Savo mi z žluté bílou neudělalo :-( Měla bych začít pátrat po tom, proč jsem u nás doma slabší polovičkou právě já! No co, čeká mě přeci menstruace. Snad nejpříjemnější období v životě ženy, spojené s bezstarostným mazlením s partnerem, radostným pobíháním po pláži, nebo oblékáním těsně přiléhavých kalhot, ovšem za podmínky, že použiji tu jedinou správnou hygienickou pomůcku, která bude tenčí než obvykle. Jsou ultratenké, 10% absorbují, voní,... do budoucna se dá vylepšit snad jen ještě anatomičtější tvar (já jsem pro kosočtverec). Ještě, že mám mladého muže, který bez preparátů na prostatu močí bez obtíží tři metry na všechny strany a nemusíme shánět zázračné pilulky, aby se proudem moči mohl chlubit před kamarády. Plenky jsem s ledovým klidem přehlížela, ještě nejsem cílovou skupinou. Maminka mě učila, že nejlepší lék je zdravý vzduch. (Zapomněla mě naučit ještě pohyb, ale to se teď snažím dohnat). Ale dneska už se nevětrá, dnes se Brísuje. Takže vonítko do zásuvky, nějaký tip na vynikající večeři od Vitany, masáž od Milky, vyčistit zuby pastou se samočistícími účinky, vypláchnout ústní vodou, která zničí ale úplně všechny bakterie, Raid do zásuvky proti komárům (snad se to vzájemně nevyruší s tím Breasem) a můžeme jít spát.
Pokud věříte na zázraky – reklama je ideální volba!

JEDNU ENDOPROTÉZU PROSÍM,,... přidáno 16.4.2008

V neděli jsem byla v ráji a to doslova. Vyrazili jsme s Jiříkem do Českého ráje a musím říct, že to byla paráda. Znáte tu píseň? „Do Českého ráje, cesta příjemná je...dudlá dudláj da...“ Tak nelže! Na cestu jsme se řádně připravili. Po pravdě jsme se tak trochu vrátili do dětských let. Většina našich výletů je spojena s obědem v dobře vypadající restauraci někde po cestě, většinou poobědváme na zahrádce, ale tentokrát jsem si na cestu připravili českou klasiku – řízky, chleba, nakládané okurky, trochu těch cukrů pro rychlou energii ve formě Karlovarských oplatků, vodu a tradá na výlet. Jirka byl tak natěšený, že ony řízky chtěl vytáhnout hned jak jsme dorazili na parkoviště před Valečovem :-) Naštěstí jsme zhruba před hodinkou snídali tak můj zákaz prošel vcelku bez protestů. Dostal do ruky oplatek a už jsme si to štrádovali na Valečov a pak po červené stezce pěkně k Drábským světničkám. Výšlap to byl solidní, ale ten pohled opravdu stojí za to. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem léta jezdila kolem a nikdy se nenašel čas se tam zastavit, přesto, že jsem to měla slíbeno. A na druhou jsem ráda, že mě tam vzal právě Jirka. Sice jsem byla zadýchaná, zpocená, ale šťastná. Po žebřících a štěrbinami ve skále jsme se vydrápali na největší vrcholek, vybalili řízky a kochajíce se krajinou jsme se ládovali, boule za ušima, sluníčko svítilo,...prostě romantika s velkým R. Bylo tam tak krásně. Pak jsme pokračovali na Krásnou vyhlídku, podrbali oslíky za ušima, vyšplhali se na Mužský (což už byla brnkačka) a pak si to pelášili po silničce zpět na Valečov. Byla jsem ráda, že nemusím řídit, protože mě nožičky už moc neposlouchaly. Okruh to byl vskutku solidní. Fotky máte v galerii ;-) Doma jsme padli za vlast, ale ne na dlouho. Myslela jsem, že si jen prohlédnu emaily, ale čekalo mě „nemilé“ překvapení. Přišel email od Jose, u kterého jsme měli zamluvené ubytování v Amsterdamu s tím, že se strašně omlouvá, ale že budou rekonstruovat barák dříve než čekali a tak nám to ubytování musí zrušit. Že ho to strašně mrzí, ale že se nemáme obávat - pokud budeme souhlasit, našel nám daleko lepší náhradu. No nebát se nešlo, ale nebudu to zbytečně protahovat. Dopadlo to výborně, Jos se o hodně věcí postaral, „realitka“ nám poslala nový návrh ubytování a tak po pár emailech máme novu rezervaci na tenhle apartmán přímo v centru (je to ten Apartment Aloft 1), s výhledem na kanál, daleko luxusnější a ještě za stejnou cenu jako jsme měli platit u Vondelparku (normálně tenhle stojí 150 Euro na noc). Ideální podmínky na spolezení potomka, škoda že nebudu mít ovulaci :-) Takže ten šok se změnil v příjemné překvapení a opět se těšíme. Vlastně vyrážíme už za tři týdny :-) Ale trochu se vrátím, abyste vůbec pochopili smysl nadpisu mého dnešního příspěvku. V neděli večer jsme ještě vyrazili do posilovny, i když to po příjezdu z túry nevypadalo. A tak jsem v jedenáct padli do postele úplně vyřízení, a to tak, že jsme nemohli ani usnout. Ráno jsem se vzbudila a boleli mě obě kyčle. No a já trubka (s tím, že to rozhýbu) jsem šla cvičit včera zas a tak mě dnes pekelně bolí kyčel (naštěstí už jen jedna). Ráno jsem myslela, že ani nedojdu do práce. Prosila jsem Jirku o jednu rychlou ranní endoprotézku, ale marně. Tak jen doufám, že nebudu trpět několik let jako chudáci pacienti, kteří na výměnu čekají v pořadnících. Pro urychlení konce mého utrpění jsem si vzala příklad z reklamy a mázla si to tou sarapatičkou jako ten pán s bolestmi v kříži jak jezdí doma na kolečkových bruslích (začínám být i senilní no :-), ale vy ten název určitě znáte. Jojo, sportem k trvale invaliditě nebo alespoň k bolavým kyčličkám :-)

FILOZOFIE ŽIVOTA,... přidáno 14.4.2008

1. Pokud se k vám jednoho dne život otočí zády, chyťte ho za prdel.
2. Psychiatři říkají, že každá čtvrtá osoba má nějakou mentální poruchu, takže, pokud jste se třemi přáteli a nepozorujete nic zvláštního, pak ten blbec jste vy.
3. Na dosáhnutí cíle je potřeba snít. Takže se na všechno vykašlete a běžte spát.
4. Když je vám jednoho dne vaše milovaná osoba nevěrná a vy chcete vyskočit z okna, pamatujte: To, co vám nasadila, jsou parohy, ne křídla.
5. Sex je jako karetní hra - pokud nemáte dobrého spoluhráče, pak je potřeba mít dobrou ruku
6. Když jednoho dne ucítíte velké prázdno - jezte, je to hlad.
7. Nikdo není bez chyby, i hovno má své mouchy.

TAK JEDNODUCHÝ JE ŽIVOT.

KAM SE PODĚL ČAS? CO SE S TÍMTO SVĚTEM DĚJE?,... přidáno 9.4.2008

Dneska nemůžu, musím vyžehlit kopu prádla... Tenhle týden nestíhám, co ten příští? To bys mohla?...Promiň nestíhám. Ten čas tak letí!...To už je tak dlouho, co jsme se neviděli? To není možný!... Škola, práce, škola a tak pořád dokola, znáš to!...A tak se ptám: "Kam zmizel všechen čas?" Dříve měli lidé čas a neměli hodiny, dnes mají hodiny a nemají čas. A tak místo "Jé ahoj...jasně...kdy se sejdeme?" slyším: "Jé...jasně...no tak příští týden?" Vždy je možnost to odložit, tak proč ne třeba po daňových přiznáních? Po dovolené? Nebo snad až po Vánocích? Přesto, že jsem ze všech médií zahrnována zprávami o tom v jak vyspělé a technicky zdatné civilizaci žiji, někdy mám pocit, že jsme ve vývoji zas tak nepokročili. A přesto, že jsme "svobodní", pořád jsme vězněni systémem otrokářství. Otrokáři bojte se! Jednou každý otrok odejde! Jednou bude svobodný! A už nikdy, nikdy nebude něčí otrok!

Momentálně jsem otrokem nudy. Ještě, že jsem si zašla před prací do posilky! Proseděla a promrhala jsem 7 hodin svého života. Sice zaplacených, ale to je otázka. Vím, že má člověk na tomhle světě zatraceně málo času a plýtvat ho na něco takového je k pláči. BOŽE TADY CHCÍP PES A UŽ NENÍ NIC CO BYCH TU MOHLA DĚLAT A TO MÁM PŘED SEBOU ZHRUBA JEŠTĚ HODINU. A PAK ZÍTŘEK A POZÍTŘÍ. To je horší než předstírat, že něco dělám. Ještě, že v práci nemusím být déle než těch 8 mučivých hodin. Jinak bych si rychle vymyslela způsob vlastní popravy. Možná bych šla odprásknout ty kokoty co utýrali tu chuděru kočku v Morávce a bylo by to vyřešené raz dva. Přesně tak, ještě se trápím černou kronikou :-(

...Další účastníci týrání zvířete, Dalibor Zubek, Miroslav Šteflíček, Petra Macháčková a Mgr. Jana Slováková, se podle policie nedopustili žádného trestného činu ani přestupku... COŽE???

...Okresní soud ve Frýdku-Místku odsoudil ve čtvrtek dvacetiletého Valdemara Kostku za brutální utýrání kočky k trestu 120 hodin obecně prospěšných prací a peněžitému trestu 12 tisíc korun...Jeho o šest let staršímu kamarádovi, který týrání kočky nahrál na kameru a záznam zpřístupnil na internetu, hrozí v přestupkovém řízení až třicetitisícová pokuta. Dalších několik účastníků akce se podle policie nedopustilo žádného trestného činu ani přestupku...více zde...NO ALESPOŃ NĚCO!!! Ovšem státní zástupce se proti rozsudku odvolal, tak kdo ví :-(

Já být onou šestnáctiletou holkou a borec se přede mnou chtěl vytáhnout zabitím kočky, odvezli by v černém pytli jeho! Divím se, že nějaké holce může něco tak odporného imponovat. Popravdě tomu nerozumím vůbec a přemýšlím, kam ten svět spěje. Takové kreatúry by neměly vůbec žít, natož se dál množit. Být svědkem týrání zvířete tak snad onoho pachatele utýrám tím samým způsobem (bez mrknutí oka). No co, ve vězení dostanu pravidelně teplé jídlo, budu mít kde bydlet, zaplatí mi zdravotní péči, televizi, fitness centrum (jé to bych vlastně ušetřila 700,-!), číst bych si mohla, žádný starosti, ještě bych si tam mohla i něco vydělat,… :-)))) Navíc by "pomsta člověku, který utýral zvíře" byla snad i polehčující okolností, tak bych až tak dlouhý trest třeba nedostala. Navíc by mě určitě brzo pustili za dobré chování. A kdyby se mi to jó zalíbilo, mohla bych jen co vylezu sejmout dalšího a tak pořád dokola! A to by mi ještě rodinní příslušníci do vězení nosili buchty :-) Jo, bohužel nadsázka, ale ve vymýšlení trestů bych byla expert! Místo v inkvizici bych měla natotata! A to byste valili oči co já bych s těma lotrama prováděla. Bez slitování!

Pryč od těch chmurných témat. Dnes se chystám na návštěvu kamarádky - další těhule - tak už se nemůžu dočkat. Myslím, že zažívám hotový babyboom, protože mi zbyla poslední netěhotná kamarádka. další důkaz toho, že stárnu. Asi bych měla začít myslet na vrásky. Když já si připadám pořád jako dvacítka. No tak to asi taky není moc veselé téma, co? :-)

No nic, tak slespoň jedno irské moudro pro všechny zaneprázdněnce:
Najdi si čas na práci, je to cena za úspěch. Najdi si čas na přemýšlení, je to zdroj síly. Najdi si čas na hraní, je to tajemství mládí. Najdi si čas na čtení, je to základ vědění. Najdi si čas na přívětivost, je to brána ke štěstí. Najdi si čas na snění, je to cesta ke hvězdám. Najdi si čas na lásku, je to pravá životní radost. Najdi si čas na radost, je to hudba duše.

ACH TY ŽENY,... přidáno 1.4.2008

Ty z Vás, kteří by si náhodou přáli mé skonání, dnes moc nepotěším. Jakkoli je to k nevíře, stále žiji :-) Hodilo by se říci: CVIČÍM, TEDY JSEM :-) Zvykám si na posilovnu, ona si zvyká na mě a myslím, že nám to spolu jde zatím docela dobře. Po první lekci Power Yogy jsem zjistila, že se mé tělo skládá opravdu převážně jen z vody a tuku. A obsahuje daleko méně svalů než by mělo, ale nějaké přeci jen mám, jinak by mě nebolely. Také jsem ráda, že jsem si před upsáním se posilovně doma 2x týdně zacvičila, protože jinak bych včera ráno z postele asi vůbec nevstala. Včerejší Pilates – brnkačka (my začátečníci jsme tak byly totiž v převaze a tak se jen procvičovaly a ukazovaly základní pozice :-) no a dneska walking,….a tak pořád dokola. Když nic, tak budu alespoň zdravá a konečně se ve svém těle začnu cítit opravdu dobře :-) Zatím to vypadá, že mi pravidelný pohyb zlepšuje náladu a tak se dneska začínám i těšit. Muž mě ale asi přestane mít rád, protože se mé tělo brání jakékoli další činnosti a tak když přijdeme domu, padnu za vlast. Ale to se určitě zlepší. Trpělivost růže přináší :-)
Tak se mějte hezky a já pádím protáhnout zkrácené svaly, posílit ty ochablé a uvařit mému muži nějakou dobrou večeři - jako nápravu mého ranního Apríla, který se mi letos opět vyvedl :-)

A TADY JE NĚCO PRO VŠECHNY MUŽE, KTEŘÍ LAMENTUJÍ NAD ŽENSKOU LOGIKOU.
HLAVNĚ PROTO, ABY SE UTĚŠILI TÍM, ŽE NEJSOU NA SVĚTĚ SAMI :-)

Jak praví jedna lidová moudrost: "Jak to má kozy nebo kola, tak s tím budou brzo problémy!" :-)

UPSALA JSEM SE ĎÁBLU,... přidáno 27.3.2008

Ďáblu jménem BBC. Ano, světe div se! Včera jsem uzavřela smlouvu vázanou na 2 roky (Bože). Umím si představit, jak si někteří z Vás, kteří znají mojí lenoru osobně, právě teď poprskali monitory – za to se omlouvám, ale už je to tak. Bohužel se nejedná o pouhé pomatení mysli, ale o dlouho plánovaný krok. Od toho činu mě zdržovala (tedy jen v poslední době) floorbalová sezóna mého muže, která (bohudík nebo bohužel – to upřesním za pár dní) zmizela v nenávratnu. Pro ty neznalé (jako že Vás asi moc nebude) je to tato mučírna lidských těl, kde začnu po boku svého muže a všech ostatních zpocených muskulatur potit litry tekutin a sem tam možná i nějaké to deka tuku. Jak vidíte, mozek se pořád představě provádění prostocviků brání a proto vím, že se bude bránit i tělo a zbaví se všeho, kromě mých faldíků. Zachránit mě může leda sympatická instruktorka, fešný svalovec jménem instruktor, pomyslný bič mého muže a televize před rotopedy. A jelikož to vše tam bude – nemám šanci uniknout. A tak jen doufám, že nějaký ten tuk zprovodím ze světa a že mě to třeba začne bavit. Napadlo mě, že jediným vysvobozením mi může být leda případné otěhotnění. Na tuto spásnou myšlenku přišel můj mozek cca 1 minutu po zaplacení prvního měsíčního příspěvku, kterým jsem nad sebou vznesla konečný ortel. To je co? Já za to fakt nemůžu, ale na cvičení jsem líná jako veš. Znáte mě, cokoli jen né posilovna. A tak mě to bude stát hodně sil a přemáhání. Ale zase si díky tomu určitě budu moci trošku dopřát, což teď nemohu. Třeba tu výbornou Hagen Daszku, nad kterou slintám při každém nákupu a ona pořád zůstává opuštěná v chladicím boxu a čeká na toho, kdo si na ní smlsne. Život je přeci víc než jenom trénink v sebeodříkání. Dokonce i kdyby mi zaručili, že při zdrženlivosti budu žít věčně, svých občasných úletů bych se nejspíš nevzdala. Taky kdo by chtěl žít věčně, že? Obzvlášť když by to byl jen nudný život bez potěšení:-))) Tak mi držte palce a pokud nezdechnu hned po první hodině budete si moci dál číst mé příspěvky :-)

TAKŽE SPORTU ZDAR!

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA, aneb proč vznikají vtipy o policajtech,... přidáno 25.3.2008

Krásný den, neděle dopoledne, výborná nálada a vyklizená Praha. Já jedu od Letenskýho tunelu do Holešovic a jelikož jsem byl na nábřeží takřka sám a ani lidi se tam nepotulovali - nějak mě to vzalo a já za to zatáhnul..... A fest.... Podjel jsem poslední most a před Hlávkovým mostem jsem tam měl už okolo 130.....Na mašině by to ještě nebyl takový vodvaz, ale s velkým nadupaným teréňákem to bylo už víc než dost. Určitě to všichni znáte.... Najednou Vás to rapne a nedá se s tím nic dělat. Na křižovatce před podjezdem magistrály svítila zelená a tak jsem jí držel a těšil se z toho pocitu.... Podlítnul jsem magistrálu a před Holešovickou tržnicí - kde se vzal - tu se vzal - policajt na kraji silnice a mával na mě tak zuřivě, že jsem měl pocit, že ho ďobnul sršeň. A pak mi to došlo..... U Pláňáku stál na chodníku modrý Favorit!!!!! Sakráááá - vždycky si je hlídám na 90% si jich všimnu včas... Jenže jsem se kochal a to je při řízení asi největší hovadina... 80 navrch je fakt vo malér a navíc mi tam naběhnul tak blízko, že jsem zastavil až pár desítek metrů za nima... V zrcátku vidím, jek drží ruku na bouchačce a letí ke mě... Takovej zmatek v makovici jsem měl snad jen při první souloži. Jenže od tý doby už uplynulo pár týdnů a navíc na mě bliknul anděl strážnej. Skočil jsem do palubní přihrádky, kde mám trvale nouzovou zásobu hajzlpapíru - sebral špulku a než ke mě doběhnul, tak jsem vylítnul z auta, přeskočil svodidlo a........ Teda nečekal jsem tak blbě prudkou stráň.... Slítnul jsem až k vodě - ale stačil jsem se zachytit a servat kalhoty. Vtom se nahoře objevila zírající hluchavka..... Já na bobku - zatajil jsem dech, abych zrudnul a vypoulily se mi oči. Dokončil jsem dokonale sehrané divadlo, dokonce jsem ukázkově použil papír a vyhrabal se na horu. Měl jsem dole dost času si vše rozmyslet, takže ještě než stačili (doběhnul i druhej) cokoliv říct, vychrlil jsem: 'Pánové - šíleně se omlouvám, ale ležím se salmonelózou v nemocnici a dnes jsem podepsal reverz, abych si mohl dojet domů - jen tam a zpět pro čisté pyžamo a osobní věci - žiju sám a nikdo mi to nemohl přivézt. Myslel jsem, že to zvládnu - není to tak daleko... a podával jsem mu doklady Oba ustoupili o krok dozadu a doklady s díky odmítli. Asi tušili, že jsem citlivý člověk a domluva na mě platí mnohem víc než pokuta. Domluvili mi důrazně a já slíbil, že už to nikdy neudělám. A zmizeli rychleji než přišli...... Já tam stál - celý sedřený jak jsem zahučel k řece, v jedný ruce papíry a v druhý papír. Ještě před malou chvílí se jejich cena blížila shodné hodnotě. Tímto se omlouvám Policii České republiky, že jsem sehrál tuhle habaďůru, ale musíte uznat, že nic jinýho mi nezbývalo.

V těchto situacích mě mrzí, že neumím lhát. Lépe řečeno - lhát nepřipraveně a vařit z vody. Strážci zákona mě stavěli jen jednou v životě při silniční kontrole (naštěstí), ale z toho jediného případu vím, že bych absolutně pohořela. Přesto, že jsem neudělala žádný přestupek, jela naprosto podle předpisů, svítila, nepila a vezla dva napité muže,... měla jsem bobky a klasicky jsem nemohla najít doklady, i když jsem je měla. A když jsem je konečně našla, klepaly se mi ruce tak, že mi vypadly a tak jsem je lovila další dobu z pod sedadla. Musela jsem vypadat fakt dost podezřele, protože mě onen policista ani moc nekontroloval a raději mě s úsměvem propustil. Možná se smiloval nad těma dvěma, že je veze ženská. Kdo ví, důležitý je výsledek :-) A já se přesto klepala celou cestu domu, srdce v krku, jako bych někoho přejela :-) A tak můj obdiv patří všem, kteří v těchto situacích lhát umějí. Tedy jen těm, kteří nespáchali nic závažného samozřejmě! :-) Třeba mojí drahé sestře, která kdysi dávno šla venčit našeho psa (dej jí pán bůh věčné nebe) před barák. Jako 1000x předtím - jak jinak než bez obojku, bez náhubku - znáte to - prostě zavelet "KESSI, JDEM VEN!", nazout boty a je to. A co čert nechtěl, po sídlišti si to štrádovali příslušníci městské policie a jakmile zmerčili volně pobíhajícího psa, hned se na ní vrhli. Venčit já, tak platím jako mourovatá, ale to ona ne. Na otázku: "Slečno, víte o tom, že musíte mít psa uvázaného na vodítku a nesmí po sídlišti volně pobíhat!!!" s ledovým chladem opáčila: "Vím, ale ona nesmí mít obojek!". Strážnici zírali tak, že by se jim dali spočítat všechny plomby, pro kontrolu snad i dvakrát, a vidět je lékař, okamžitě by je hospitalizoval pro příznak Basedowovy nemoci.
"Cooooo?...Prročč???"
"No ona je právě po operaci mandlí a nemůže nosit obojek!"
"Aha, tak to jo. Chudinka. Nashledanou."
Žádný obvaz, žádné oholení, žádná jizva - jen živá pobíhající veselá fenka, která se jim lísá u nohou. Tímto se i já omlouvám naší Policii a ještě jednou děkuji sestře za její pohotovost. A jistě i za záchranu kapesného :-)

ALL WE NEED IS, ... přidáno 21.3.2008

LOVE

Žena by měla být kuchařkou v kuchyni, dámou ve společnosti a gejšou v posteli.
A tragédie je, když se to přehází :-)

A PŘECE SE TOČÍ, ... přidáno 19.3.2008

Ano svět se točí, to není žádná novinka, jen se už netočí kolem mě. Asi se nikdy nezbavím těch několika zlozvyků, které mi zbyly z dětství. Ač jsem procesem dospívání prošla do stádia dospělé ženy, ne a ne se s nimi vypořádat. Asi do smrti si budu okusovat nehty (teda, na tom jsem teď zapracovala a opět si pořídila uměláky, které mě nechávají chladem a mám klid). A pak se asi nezbavím toho mého JÁství, které teď rok úspěšně spalo. Asi jen podřimovalo, protože už zase vystrkuje růžky a dere se o slovo. Teď utočí zběsile a dotírá na mě svou otázkou „Proč se netočí kolem mě?!“ Byla jsem zvyklá, že se skoro vždy a skoro všechno točilo kolem mě, na mě záleželo jak se bude točit, kam se bude točit a kdy se bude točit. Už jako malá holčička jsem byla středobodem rodiny. A tak hezky mi má rodinka mé JÁství krmila až jsem si v pubertě začala myslela, že jsem středobodem úplně všeho. "JÁ, JÁ, JÁ, JENOM JÁ,..." A najednou (nebo pokradmu) nejsem. Život mi dal naštěstí párkrát za uši, a tak mě mé pubertální domněnky opustily, ale definitivně mě na prdel usadil až můj muž. Nikdy jsem neměla z nikoho respekt a nevážila si ho tolik, abych ho považovala za autoritu. Natož, abych mu přenechala pevnou ruku a dobrovolně se vzdala své dominance. Jo, posadit mě na prdel on umí dobře. A já jsem mu za to vděčná, vážně jsem to potřebovala. Ale jak mé JÁství ponouká mou mysl, začala jsem přemýšlet, čím to, že jsem tak přecitlivěla a chci, aby se zas chvíli svět točil kolem mě. A přišla jsem na to, že je to během života. Odstěhovala jsem se, ztratila kontakty, ségře se narodil prcek – on se točí dál, jen všude jinde. Jsem šťastná, nemám žádné problémy, muž se o mě vzorně stará, není třeba nic řešit ani nám s ničím radit. Což je moc fajn, ale má to svá ALE. Nacházím se ve stabilním středu, kde nic nehrozí a kde je mi dobře. Jen nevím jestli jsem se v tom svém světě neuzavřela až moc a svou soběstačností a tím, že nic nepotřebuji všechny neodradila. Věrka se klidně částečně přestěhuje někam na tramtárii a Praze zamává jen občas. A těch pár hodin měsíčně nad vínkem (a to už se ten interval prodloužil:-( ) mi teda nestačí. A to ještě přemýšlí, že se mimo Prahu odstěhuje definitivně. Markét si klidně otěhotní a za chvíli odstěhuje do baráčku na druhém konci Prahy, rozchodem s Petrem ubylo pár přátel a ztratila jsem lidi, kteří pro mě byli druhou rodinu,... Byla jsem tolik let zvyklá řešit problémy – vlastní i cizí – a najednou nic, nikdo mě nepotřebuje. I když to, že mám ve vlastním životě konečně klid, pohodu a po dlouhých letech se cítím dobře a nemusím řešit problémy to vynahrazuje. Jen si prostě občas připadám nevyužitá, nepotřebná, stára a odstrčená. Všechno se děje beze mě a chod věcí neměním ani kdybych se stavěla na hlavu. Myslím, že jsem prošla další životní fází. Nejdřív se svět točil kvůli mě, pak jsem byla pouze pozorovatelem, ale myslím, že brzy se zase (na chvilku) začne točit a pak se začnu točit já. A možná si za pár let budu říkat: „Sakra, vraťte mi můj stabilní střed! Alespoň na chvilku chci jen pozorovat! :-)

Pesimismus je vážně jistý druh požitkářství. Člověk se tak může radovat ze špatného stavu věcí. Ale toho jsem si pár let užila až dost a dělat to nehodlám. Z klasické depky jsem se vykecala. Jeden se už těší, až bude hezky a bude moci vyrazit ven a místo toho, aby jaro klepalo na dveře tak venku zase sněží a každou chvíli se tam všichni čerti žení. A to k dobré náladě moc nepřidá. Nejřív nás sluníčko probudí ze zimního spánku a teď si zase zaleze a místo potěchy se musíme dívat na ten blevajz :-( Sprosťák jeden! :-) No nezbývá než čekat. Ať na lepší počasí nebo na přehoupnutí se do další životní fáze. Zatím se budu trápit cvičením a dietou. Aaaa, to je ten poslední zlozvyk, na který jsem si nemohla vzpomenout. Lenost. No musím si říkat, že je „lepší být krásná než moudrá, protože průměrný chlap lépe vidí než myslí!“ a určitě to půjde líp.
MUŽI UŽ ZASE ZAČNI CHODIT DO POSILOVNY AŤ MÁM S KÝM CHODIT. JINAK BUDU LENIVÝ PECIVÁL (ČTI TLUSTÁ MACHNA!)

MODRÉ ŽÁBY, ... přidáno 17.3.2008

Všechny žáby jsou modré. Tento kůň je modrý. Proto tento kůň je žába. "No, tak to bude hodně zajímavý test." napadlo mě při přečtení první otázky testu, který jsem obdržela emailem, abych si otestovala své logické myšlení. Někdo snad pochybuje, že ho mám? :-) Žáci jsou ryby, žáci jsou mloci, mloci jsou ryby,... hmm, taky Vám jde hlava kolem? Psycholog testu Allan Gintel je buďto naprosto geniální nebo naprostý blázen. Vzhledem k tomu, že mi díky němu opět vzrostlo sebevědomí (i když asi jen na chvilku) a mé myšlení se ukázalo jako vynikající, přiklonila bych se k první variantě :-) I když je fakt, že jsem se mozkem přepnula do dětských let. I když je má fantazie bezbřehá a modré koně a modré žáby si představit umím, s tím že jsou ovce sloni a někteří sloni čápi už bych se asi prala a v testu zřejmě pohořela.
No, zkuste to taky a zjistěte jaké máte logické myšlení Vy :-) Myslím, že se Vám to v životě bude hodit. Stejně jako když si Jirka v sobotu v restauraci představoval, že jí pstruha, kterého si objednal, i když to byl očividně kapr. Nebo jako já, když jsem místo tatarky jedla ochucený jogurt. S představivostí jde všechno lépe :-) Ostatně věříte-li, že to jde, jde to. Jestliže si myslíte, že to nejde, máte pravdu! :-)

MROUSKÁNÍ TRVÁ, ... přidáno 12.3.2008

...a tak to naše umňoukané stvoření stále po ránu diskutuje s dveřmi. Ale naštěstí jsme se už překlenuli přes vrchol sinusoidy a momentálně se na ní pohybujeme směrem dolů. Zaplať pánbůh! Určitě si pamatujete na toto kočičí video, které mě uchvátilo svou dokonalostí. I když chápu, že plně ocenit tuto genialitu dokáže asi jen majitel kočky (už proto, že si najednou nepřipadá jako blázen). "Majitel" je označení trochu zcestné - kočka je v evoluci úplně někde jinde a člověk může být rád, že je ve svém vlastním bytě vzat na milost. To kočka je pánem, který toleruje naši přítomnost a občas svolí k pohlazení a hrátkám. Kočka je taková ženská mrcha. Má nás omotané kolem prstu, pokorně jí sloužíme a ještě jí za to oddaně a bezmezně milujeme. Paradox :-) Dnes jsem narazila na pokračování tohoto videa a tak ho sem musím hned naservírovat. Orin sice nemňouká hlady (neb má stálý přísun granulí), ale prašť jako uhoď. Je opět geniální :-)

NAŠE PRVNÍ VÝROČÍ, ... přidáno 10.3.2008

Před rokem a pár dny jsem se vydala se svojí sestrou a jejími vyvdanými rodiči do termálních lázní v Bad Füssingu (Europatherme). A v tomto lázeňském městečku, cca 30km od Passau, kde to jen čpí relaxem a zábavou jsem strávila několik velmi nešťastných hodin (přesto, že jsem se na to přes měsíc těšila). Můj vztah zkrachoval a ten do koho jsem se zamilovala mě nechtěl. Termální vodu jsem obohatila několika mililitry slz a sestře vymluvila díru do hlavy. Tehdy jsem tam prosila Boha za odpuštění, za to, aby to vše dobře dopadlo a za to, aby mě Jirka chtěl a miloval. Strašně moc jsem si přála, abych si ty lázně mohla užívat s ním. Aby tam byl se mnou. Záviděla jsem všem blbě se culícím a oblézajícím se párům, kteří můj smutek ještě prohlubovali. Zavírala jsem oči, abych se na to štěstí nemusela koukat a místo úlevy mi před očima hrála barevná fantazie a ON. Ležela jsem ve víru bublinek vedle NĚHO, pak jsem v proudu řeky seděla obkročmo na NĚM. A tak jak nás unášel proud, unášela se i má fantazie. V bazénu jsem byla v JEHO náručí, do ouška jsem šeptala své touhy JEMU a ON šeptal ty své mě. ON mě líbal a objímal. ON byl mým SNEM a nejistou budoucností. A do roka a do dne se fantazie proměnila ve skutečnost. Tuto sobotu se mé sny staly skutečností a tentokrát jsem si lázně užila ještě lépe, než jsem si je vysnila. A pak, že se přání neplní. I když to se na mě před rokem spíš vysypal plný pytel štěstí a já bych měla poděkovat všem, díky kterým se to stalo. Obzvlášť proto, že to nebylo vždy šťastné.

Tak jestli si něco přejete, zabalte si plavky, ručník, župan, sváču, pár euro a své přání zkuste vyslovit zde. Mě to vyšlo a jsem za to neskonale vděčná. Protože jsem prožila nádherný rok, který byl na zážitky bohatší než celý můj dosavadní nudný život. A to je asi to nejdůležitější – být milován, milovat a nenudit se.

A mimochodem - pořídila jsem nám k výročí obrovskou francouzskou deku - 220 x 240 cm. Není nic lepšího než se společně schovat pod jednu obrovskou peřinu. Takže teď můžeme nerušeně oslavovat každý den a Jiříkovi nebudou mrznou palce u nohou ;-)

NA PTÁKY JSME KRÁTKÝ, ... přidáno 6.3.2008

..."Na ptáky jsme krátký, na ptáky jsme malý páky, je to tak, to my si dáme na zobák."...

A stejně tak jsme krátcí i na blbce. Stále platí, že "Nejhorší je srážka s blbcem!" a je jedno jestli se jedná o staré české přísloví nebo původní výrok Jana Wericha. Také se říká, že kůň je nebezpečný zezadu, žena zepředu a blbec ze všech stran. Každopádně tahle srážka bolela. Mám pocit, že BLB je prostě nezničitelný. Čte se zepředu i zezadu stejně, mele neustále tu stejnou odrhovačku a je mu to jedno i kdyby se svět stavěl na hlavu. Můžeme děkovat bohu, že jich není většina a jejich existenci vyvažují lidé, kteří nám naší neveselou náladu dokáží napravit. Myslím, že častější výskyt srážek s blbci by z normálního člověka udělal citovou trosku, která by se dobrovolně zprovodila z tohoto světa nebo by ji zavřeli do svěrací kazajky pro sebedestruktivní jednání pramenící z neutuchající ba zoufalé touhy se probudit. Škola života mě naučila jedné moudrosti, dívat se na vše tak, že CHYBY NEEXISTUJÍ! Pravda, k úplnému přijetí této filozofie mi ještě část zkušeností chybí. Možná proto, že to neumím aplikovat úplně na všechno. Ale prozatím si myslím, že události, které se dějí (ať už příjemné, či nepříjemné) jsou nutné k tomu, abychom se naučili, co se potřebujeme naučit. Každý krok, který uděláme, je nezbytný k tomu, abychom dospěli do místa, do něhož jsme se rozhodli jít. Jen by mě zajímalo k čemu byla zrovna tahle srážka dobrá. Rozum mi na to nestačí. Ať se snažím jak chci, nemohu to pochopit. Mám pocit, že evoluce se netýká nutně všech bytostí na tomto světě. Myslím, že některým zůstal mozek velikosti oříšku a je používán k výlučně pudovým záležitostem. Možná je to hříčka přírody. A možná bych si měla vzít více k srdci moudrosti pana Wericha: "Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá." Z první polovinou problém nemám, dokážu se zasmát vlastní blbosti, udělat ze sebe blbou blondýnu a někdy se nemusím nijak extra snažit. Ale tomuhle se prostě zasmát neumím a k smíchu mi to nepřipadá ani trochu. V tomhle případě je můj humor nejdůstojnějším projevem smutku. Vše podléhá jistým normám. Co je hodnotné je zachováno a co je nehodnotné je odstraněno. Příkladem může být třeba pohádka o Aladinovi a jeho kouzelné lampě. Je hodnotná a tak ji dětem čteme již mnoho století. Věcí co upadlo v zapomnění je nespočet. Skutečnou hodnotu prověří objektivně bohužel jen čas a tak se někdy holt stane, že v dobrém mínění pečujeme o něco, o čem se domníváme, že má velikou hodnotu, staráme se až příliš a pak se nám to jednoduše vymstí. Dostaneme pořádný kopanec a jsme rádi, že jsme rádi a že se časem z toho dokážeme vzpamatovat, oklepeme se a jdeme dál. Můžu být ráda, že i čas dokáže být milostivý a na zjištění hodnot nakonec stačilo pár let. Taky to mohl být celý život, celý mizerný život. Bohužel konec dobrý, všechno dobré tady neplatí. Z předchozího konce jsem hodně smutná. V podstatě jsme smutní oba, každý jinak a každý po svém. Možná se tomu budete divit, ale strašně ráda bych to přehodnotila a koukala na to jinak. Obávám se, že v některých případech to prostě nejde. Snaha byla.
Na druhou stranu mohu za všechny blbce světa poděkovat. Jsou mi každodenní inspirací! Jejich projevy blbosti, blbá rozhodnutí, blbé rozhovory, blbé výmluvy,...to vše je vzor, který ovlivňuje mé myšlení a díky němuž je snazší nestát se blbcem též. A nakonec - nebýt jich, ubylo by mi spousty příležitostí k prodloužení mého života smíchem a možná bych zažila i pár nudných hospodských večerů, protože by nikdo neměl v rukávu vtipnou historku. Ale co tě nezabije, to tě posílí. A pak z toho plyne krásné ponaučení: Neper se, život Ti dá do držky sám.

KOČKA PAVIÁN, ... přidáno 3.3.2008

Z našeho milého (dokonce už i mazlivého) kocourka se stal vřískající pavián. Nevím čím to je, zda tím, že se začínají prodlužovat dny, tím, že se teploty začínají šplhat k příjemnějším hodnotám nebo prostě jen poslouchá své zvířecí pudy a zatoužil po nočních výletech a prznění kočičích dam. Nebo se z protivného, nevyřáděného, věčně mňoukajícího kotěte stal rovnou zahořklý mrzutý starý PAN KOCOUR, který se jen dožaduje větší a větší pozornosti. A to jsem si začínala myslet, že jsme konečně po těch šesti letech propracovali k té příjemné mazlivé fázi a že v ní několik let zůstaneme. Což o to, komunikativní je odjakživa, ale co je moc, to je moc. Každou chvíli sedí za dveřmi a hlasitým mňoukáním se dožaduje vypuštění na chodbu, kde ovšem vříská úplně stejně. Nebo si jen tak sedí, zírá na mě a zkouší co ještě vydržím. Opravdu nevím co ho vede k tomu, aby nás tak nezdvořilým způsobem buzeroval, ale začínám toho mít dost. Lépe řečeno buzeroval mě – Jiřík totiž zavře očka a upadne do komatu, spí celou noc jako by ho do vody hodil a tak jsem jediným účastníkem toho nočního běsu jen já. Asi na něj začnu být dosti nevrlá. Nejvíc mě dokáže naštvat v pět ráno! Když už se mi podaří znovu usnou, tak se mi pak místo slastného spánku zdají samé kraviny, jako že se mi ztratí při venčení a nemůžu ho najít. Jsem z toho šílená a nakonec ho najdu jak nevině čeká u naší bagáže. A já nevím jestli mám přetrhnout jako hada jeho nebo sebe. Pak zase, že na výletě ztratím novou zrcadlovku a to ještě tak debilním způsobem, že bych se nejraději zabila. Také se mi zdálo, že jsem od Petra dostala k narozeninám (které jsem ani neměla) neurologický přístroj, konkrétně pro vyšetření EEG (pro neznalé - přístroj, který sleduje činnosti mozku) - tenhle navíc ještě měřil tlak, já jen zírala, jestli si ze mě dělá srandu a jde o špatný vtip a ono z něj vypadlo, že mi ho koupil, protože ho potřebuje on kvůli tikům ve víčku. A tak jsem řvala jako pavián pro změnu já. Nemohla jsem pochopit, proč si raději nedošel na vyšetření a utrácí za takové kraviny :-) A pak se mi také zdálo, že jsem ve finále gladiátorských her a fandí mi spousta lidí, například i chodovští florbalisté a na přímý přenos v televizi se kouká i babička mé dávné první lásky. Ale já už nechci hrát, už nemám síly,… jak vidíte samé jobovky. No doufám, že ho to brzy přejde, jinak za chvíli budu zralá na zobání antidepresiv :-) Dnes se mi zdál další divný sen. Končila jsem gymnázium, studenti celé školy byli seřazeni ve velké aule aby vzdali holt nám - končícím studentům. A tak jsme v řadách vycházeli a řadili se naproti novým studentům a těm co je ještě pár let studia čeká a já jsem se neudržela a začala strašně brečet. Nebyla jsem schopna přestat a přes slzy jsem ani pořádně neviděla na cestu. Nikdo se mi nesmál, většina studentů na mě soucitně koukala, někteří mi rozuměli a někteří nechápavě kroutili hlavami, proč takové drama – vždyť je to přeci prima vypadnout ze školy a už se nemuset učit. Ale mě to bylo strašně líto, věděla jsem, že tím končí jedna část mého života a některé lidi už nikdy neuvidím. Bylo mi to strašně líto, a přála bych si, aby to tak rychle nekončilo. Celý den nad tím přemýšlím, pořád je mi tak nějak podivně smutno. V podstatě mi ze střední školy nezůstalo žádné trvalé přátelství. Denní klábosení se zcuclo do pár třídních srazů a několika emailů ročně. Najednou mám úplně jiný život a v něm jiná přátelství. A jak tak nad tím přemýšlím, je to letos rovných deset let od maturity. Ten čas strašně letí. Je zvláštní co všechno člověk nosí v podvědomí a ani o tom neví - nebýt snů :-) Připadám si od všech strašně daleko, od lidí s kterými jsem vyrůstala a prožívala svá trápení, i od rodiny,... a k tomu na mě doma ječí kocour a jeho vřeštění se mi vtírá do snů. No kdo ví, třeba je to pořád můj miláček a jen na něj (jako na všechny) prostě jen leze jaro. Měla bych mu za to vřeštění vlastně poděkovat. Až s tímto snem jsem si (po tolika letech) uvědomila, že něco skončilo, něco velkého, něco co by se dalo nazvat domem, který jsem tolik let budovala. A pak jsem si najednou uvědomila, že už mám nový domov, ještě hezčí a v tu chvíli se mi po těle rozlilo příjemné teplo, jako bych se napila teplého kakaa. Je zvláštní, že když optimista spadne do bláta, dostane chuť na kakao. Nevím proč, ale funguje to :-) Z toho plyne ponaučení: "Je potřeba dostatek kakaa a moře sluníčka!"
A pro mě ještě jedna extra ingredience - a to vlastní rodina. Nechť je mi lékem další ječící pavián. Každému co jeho jest a tak volám jako hrom, ať je koček milion :-)

REZERVOVAT, DEZERTOVAT, EXHUMOVAT... přidáno 28.2.2008

Když jsem koncem října kupovala letenky – všechno šlapalo jako prvotřídní značkové hodinky a na mé tváři se kontinuálně usadil potutelně šťastný úsměv. Vybrala jsem Amsterdam, termín v nejhezčí turistické sezóně, zarezervovala letenky, došla je zaplatit, schovala je na tajné místo a pak už se jen - jako malá holka - dva měsíce těšila na to, jak pod stromečkem uvidím Jirkovo rozzářená očka. Jak bláhové byly mé představy, že si po vánocích vybereme společně hezký hotýlek, který nám padne do oka, v klídku ho bookneme přes net, zajistíme hlídaní pupíkovi a pak už se jen necháme dopravit na letiště, odfrčíme směr Amsterdam a budeme si užívat a užívat. Mělo mě napadnout, že to šlo až podezřele lehce. A tak se mi při brouzdání internetem a hledáním ubytování na tváři objevil úplně jiný úsměv – řekněme hystericky šílený :-) Asi tak měsíc jsem se snažila najít a zarezervovat hotel. Nabídka amsterdamských hotelů je požehnaná a určitě je z čeho vybírat. Jen to má takový drobný háček - tři čtvrtiny stojí v rozmezí 400 - 1200 Euro na noc. A to dokáže protočit panenky i lidem jako já, co si množstvím utracených peněz zas tak hlavu nelámou. Zbytek je v květnu (čili hlavní sezóně) buď do mrtě rezervován nebo má různé kosmetické vady – špatné reference, je v X-tém patře bez výtahu, je hlučný, kuřácký nebo s koupelnou pro celé patro. Čím víc jsem slevovala, tím to bylo horší. Smířila jsem se i s hotelem na kraji města či u letiště, ale na ceně ubytovaní se to výrazně neprojevilo. Vím, že je Amsterdam jedním z nejdražších měst, ale že to bude takový extrém, to mě nenapadlo. Dneska jsem se v beznaději uchýlila dokonce k hostelům. Bohužel představa sdíleného pokoje s dalšími lidmi mě moc neuchvátila a když už jsem našla pokoj pro 2 – 4 lidi, byl stejně drahý jako 2* hotel. Muž na to měl stejný názor - prý něž vyhodit 400 Éček, to radši bude psát pod tulipánama :-) No naštěstí vytrvalým štěstí přeje – a tak 3x klepu na dřevo – dnes v poledne se mi konečně zadařilo a našla jsem pěkný apartmán. Sice jsem zariskovala (pro mě až dost) a poskytla k rezervaci údaje z mé kreditky, ale konečně máme rezervovaný útulný apartmánek (teda alespoň podle fotek), kousek od centra, u známého krásného Voldenparku a máme kam složit hlavu. Tulipány mám sice ráda, ale spád v parku mě tedy moc neláká :-) Zádrhel s ubytováním úspěšně vyřešen a vše zase vypadá pozitivně, tak snad se nám tam bude hezky vegetovat. Teď už mohu jen doufat, že mi nevyberou kreditku a bude to z čeho zaplatit :-) To mi bolestně připomíná drahého Péťu, který od mé prosby o schůzku kvůli zaplacení úroků, zdá se neexistuje. Ale co mě to překvapuje, vlastně se vůbec nic nezměnilo - a tak za něj jako za starých časů zvesela platím dál a můžu se leda tak veřejně vyplakat :-( Ale musíte mi ten výkřik do tmy odpustit - jak řekl Henry Bordeaux: "Jen málokdy se srdce smiřuje s tím, co rozum chápe."

TAK JDE ŽIVOT, ... přidáno 25.2.2008

BUĎTE RÁDI KDE JSTE, ... přidáno 21.2.2008

Když Ti práce leze krkem a jsi už jednou nohou v pořádné depresi a v práci ještě není nic tak, jak si představuješ, udělej následující:
1. Běž do lékárny a kup si teploměr, co se strká do zadku od firmy Johnson and Johnson, ale jen této značky. Otevři krabičku a přečti si příbalový leták.
2. Najdeš tam větu "každý teploměr byl osobně testovaný v naší výrobně"
3. Potom zavři oči a 5x nahlas opakuj: "jsem rád, že nepracuji ve firmě Johnson and Johnson na oddělení kvality."
A krize je zažehnána!!!!

Ať si to představuji jak chci, mám pocit, že bych tam teď možná pracovala docela ráda. Alespoň nějaká změna :-) Werich kdysi řekl: "Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to." A tady se minuty vlečou a ještě z toho pořádně nic není. A tak mi mé: "Neznám většího potěšení, než flinkat se na pracovišti." přestalo platit. Únor je asi začarován pracovní nudou :-(

SV. VALENTÝN II. aneb jak se u nás slavilo, ... přidáno 15.2.2008

No, slavilo není zrovna to správné slovo. Takže se u nás neslavilo, ale testovalo. A to tak jak se testovat má – spánkem. I když já jsem tedy očekávala krapet víc odvahy, ale tak dneska to určitě otestujeme důkladněji. Ale hezky popořadě. Jiřík si mě po práci vyzvedává a domů jezdíme společně. Ale na včera jsme se dohodli, že dorazím k němu do práce, protože matrace už byly naloženy a vešly se do auta jen taktak. Ale to by nebyl Jiřík, aby mi nepřijel naproti alespoň kousek a tak jsem ho zahlédla kousek od zastávky, obloženého ze všech stran, jak se snaží zaparkovat. Už to mě rozesmálo. Nastoupila jsem, teda spíš jsem se snažila vmáčknout do toho miniaturního prostoru, co na mě zbyl, sedačka co nejvíc vepředu, v zádech zapíchnuté matrace,…v ten moment jsem pochopila jak se asi cítí sardinky v plechovce. Oba jsme měli obrovskou radost a těšili se domu a tak jsem se na sebe culili od ucha k uchu, i když jsme byli jako dva skrčenci a nemohli jsem skoro ani dýchat. První dojem supr. Až na takovou drobnost, že se mému drahému někde cestou povedlo matraci hned z boku ušpinit. Sice se mi to částečně podařilo odstranit, ale prát ji teda nehodlám. Dyť je úplně nová!!! Koneckonců je to jeho matrace, když si ji ušpinil :-) Takže jsme je pěkně vybalili, dali na zem na podložku, ustlali naše nové lože, lehli si na něj a já s manuálem v ruce začala číst. „ Po vybalení nechte matraci alespoň dva dny větrat“ – no tak povlečení neprodyšné není, tak se holka bude muset snažit sama, přece to nebudeme znova přestýlat. A tak jsme to nechali jak to je a snažili se přijít na to jaké naše vysněné matrace vlastně jsou. Poležení zvláštní, při dopadu z výšky je to opravdu tvrdolín, ale já jsem i přes to byla spokojená. Ovšem z úst mého miláčka za celou hodinu vypadla snad tisíckrát jedna a ta samá věta: " TO JE BETON :-)!" Musím podotknout, že měl veliké štěstí, že odešel na trénink, neb jsem se ho chystala každou chvíli brutálně a krutě umlčet. Vzhledem k tomu, že tvrdé matrace požadoval výhradně ON, by mě myslím každý soud osvobodil. Navíc moje babička vždycky říkala: "Mladý muž to v životě daleko nedotáhne, jestliže nedostal pár do nosu." :-) Na první posezení či poležení působí poměrně tvrdě, ale po dnešní noci - kdy jsem se ani jednou neprobudila a nešla na záchod (což se stalo poprvé po mnoha letech) - musím říct, že to neplatí tak doslova. Jakmile na nich člověk chvilku leží, povrch se zahřáním začne krásně tvarovat podle těla a matrace změkne. O tom, že to není beton svědčí i to, že jsme ráno bez problému vstali (Jirka ani nechtěl z „postele“), nejsme ani trochu polámaní a cítíme se skvěle. Dokonce i z té země se vstává o něco lépe, přeci jen jsou 20cm vysoké. A přesto, že si Jiřík spánek také pochvaloval, i tak si neodpustil svou oblíbenou poznámku o betonu. Myslím, že si ze mě utahuje a chce mě naštvat :-) Shrnuto podtrženo - celkový dojem z našich supr trupr matrací: Paráááááááááááda :-)

Ještě mě včera napadlo:

Ze svatého Valentýna
mne až děs a hrůza jímá
tenhle svátek lidi nutí
i když jsou láskydutí
by kupovali láskodary
Valentýne, vari, vari.

SV. VALENTÝN - SVÁTEK VŠECH ZAMILOVANÝCH, ... přidáno 14.2.2008

Čím jsem starší, tím víc toužím po tom, aby mne tento den minul bez povšimnutí. Tím víc jsou mi proti srsti plánované oslavy či nařízené svátky, které jsou fajn jen proto, že nemusím do práce. Chci se bavit proto, že mám zrovna náladu či se naskytne dobrý důvod slavit. Nebo prostě jen tak zatoužím klábosit nad vínkem. Ale nezřízeně chlastat a „slavit“ s davem jako stádo ovcí fakt neee. Bohužel mi to dnešní valentýnský byznys a všeobecný humbuk kolem všech možných svátků zrovna neulehčuje. Ať chci nebo ne dvakrát denně na mě z přeplácaných výloh vyskakují rudé kýče, růžová srdíčka,… Dnes byly dokonce přeplněné vestibuly metra květinami. Sice jsem nemohla skoro projít, ale sama mám květiny ráda a ráda je dostávám, tak bych tohle prodejcům ani moc nezazlívala. Navíc to byl to docela příjemný pohled oproti těm ranním ksichtíkům uchvátaných obyvatel tohoto velkoměsta. Ovšem nad zbytkem mi zůstává rozum stát. Po pravdě řečeno, obchody jsou zaplaveny sladkostmi, přáními a dárečky ve všech odstínech barvy červené už od začátku ledna, ruku v ruce s výprodejem vánočních kolekcí a čokoládovými velikonočními vajíčky! Vážně čekám, že až dnes půjdu koupit chleba budu stejně nevěřícně koukat na srdcovitý pecen. Někdy mám pocit, že se svět změnil v jeden obrovský konzum. A tak mě slogany: „Dnes má svátek VALENTÝN“ nutí přemýšlet. Hlavou mi běží řada vzpomínek. Jak jsem jako zamilovaná patnáctiletá holka sháněla dokonalou Valentýnku a malý dárek, který by dostatečně vyjadřoval co cítím. Upínala se k tomuto dni jako k modle a doufala, že to můj drahý dostatečně ocení, bude mým vyznáním nadšen, budu obdarována pugetem růží, sladkostmi, romantickou večeří a úchvatným večerem, kdy mi bude vzdáván hold a vyznávána láska. No, byla jsem ještě mladá a nezkušená a ač zamilovaná, nevěděla jsem o lásce vlastně vůbec nic. Tohle bláznivé poletování a shánění dárků mi kupodivu vydrželo skoro jednu desítku let. Ale k tomu prozření bylo zapotřebí potkat báječného muže. Teď jako bych prožívala pohádku, vysněný "princ" si mě našel a od základu změnil celý můj život. A tak pro mě Valentýn najednou po všech těch letech neznamená skoro nic. Je to sice den vyjímečný, přesto den jako každý jiný. Všechno to úsilí, které jsem vkládala do tohoto "slavnostního" dne, se tak nějak rovnoměrně vpilo do všech ostatních dní – dní, které pro mě v součtu znamenají mnohem víc. Je to tím, že tu lásku dostávám každý den, cítím ji v každé maličkosti a tak si ji užívám a vracím mnohem raději. My máme vlastně svátek každý den :-) A tak mi v duši zůstala jen úcta ke svatořečenému muži, který ve své době činil krásné skutky, na které jiní kněží neměli dost odvahy. Vnímám ho jako patrona věrných, zamilovaných lidí a čisté oddané lásky. A to dnešní křepčení kolem mi teď přijde úsměvné a spíš mě pobaví vtipné antivalentýnky. Ale kdo ví, třeba se mi zase za pár let zachce psát zamilované Valentýnky a vyrazím svému muži dech (což dělám opravdu tuze ráda) :-)

V úterý jsme byli na romantické večeři, včera jsem dostala růžičku a právě mi volal Jiřík, že už nám přivezli naše vytoužené matrace. Hmmmmm…. :-) Objednala jsem nic netušíce a aniž bych to plánovala tak to tak hezky vyšlo. To bude teprve stylová oslava Valentýna :-) A jestli jeho památku slavíte tak si ten dnešní večer taky hezky užijte, protože lásky není nikdy dost! A mějte se famfárově :-)

ČEKÁNÍ NA……MATRACE, ... přidáno 7.2.2008

Tak matrace jsme opravdu objednali a teď jen čekáme zda nám úspěšně dorazí. Přestože se denně přihlašuji na jejich internetové stránky, civí na mě stále stejná hláška „ve výrobě“ a evidentně to jejich výrobu nijak neurychluje. Ale to mě neodradí - budu i nadále s denní pravidelností kontrolovat stav věci. A jak si tak čekáme a dny plynou – pustili jsme se do likvidace postele v značném předstihu. Hned z několika důvodů. Za prvé, na té staré už fakt spát nešlo (alespoň mě ne) a taky spoléháme na to, že nám nové matrace dorazí co nevidět, že :-) I když si myslím, že se můj drahý jal demontovat postel hlavně z důvodu pocitu osamění, resp. z mužského pudu sebezáchovy. Rozhodla jsem se totiž definitivně bojkotovat spánek na oné posteli a prohlásila jsem náš gauč za své provizorium. A tak nám během chvilky z postele zbylo pár prkének, které mlhavě připomínají starou postel a úctyhodně teď tvoří mohylu v rohu pokoje. A ta pružinová stvůra skončila tam kde si zasloužila. Sice zabrala celou popelnici, ale hned ráno ji čapli do svých spárů popeláři a tak doufám, že je jí teď na nějaké pražské skládce ouvej (pokud se jí tedy nezmocnil nějaký bezdomovec, což by byl možná daleko příhodnější trest). Orínek nám samozřejmě jako vždy poctivě asistoval a jak jsme zjistili, do demolice postele se pustil již o pár měsíců dříve – soudě podle třísek a odrbané nohy pod středem postele. Jakmile se uvolnil prostor, vrhli jsme se kreativně tvořit naše nové provizorní lože. Společnými silami jsme si ustlali na zemi, a to tak, že jsme vyskládali vše co jsme měli doma po ruce měkkého a z čeho by se dalo stvořit ucházející provizorní spaní. A tak nám „nafukovací karimatky, 4 peřiny, chlupatá deka (ta mi teda teď u televize docela chybí), matracový chránič a přehoz přes postel stvořilo docela pohodlné lože „co dům dal“:-) Jirka si zprvu stěžoval, že má tělo rozlámané a všechno ho bolí. Ale jeho do zad pružiny nepíchaly, takže jsem jeho argumenty neakceptovala a připomněla mu, jak mi před létem vykládal, že se mu stejně nejlíp spí na tvrdé zemi s karimatkou. Jeho protiargumentu, že myslel na ZEMI a ne na BETONOVÉM KVÁDRU jsem se uznale zasmála a podělila se o to, jak mě se teď spí nádherně, nic mě netlačí a ujistila ho, že to se určitě za pár dní poddá. A naštěstí se tak stalo, zvykli jsem si a spí se nám dobře. Jen to stávání ze země je na … :-) Ale jak říkám: "Pesimista vidí obtíže v každé příležitosti - optimista vidí příležitost v každé obtíži." A naštěstí jsme oba optimisti - většinou :-)

Jinak se omlouvám, že jsem teď na delší dobu odmlčená, ale chápejte – vyšel poslední Herryho Pottera a tak čtu jedním dechem :-)

MATRACE ANEB HON ZA SLADKÝM SPÁNKEM, ... přidáno 29.1.2008

Myslela jsem si, že vedle mého muže budu blaženě spát i na kupce sena ba ani nepoznám, když mi někdo do postýlky zastele hrášek. Což o to, ono to tak funguje, ale pouze tehdy, pokud nespíme doma. A na vině je ta stará pružinová bestie. Opravdu si oddechnu hned jak tahle mrcha, která mě již několik let, noc co noc, šťouchá do žeber, vyletí z domu. A tak to vlastně začalo. Koupě nové matrace se stala honem za velkou neznámou.

Molitanová, pružinová, taštičková, ze studené PUR pěny, HR pěny, líné pěny, sendvičová, latexová, s kokosovým vláknem či s ovčím rounem, měkká, středně tvrdá, tvrdá, do tolika a tolika kilogramů, s tolika a tolika zónami, s letní a zimní stranou a s takovým a makovým potahem. Přesněji řečeno s prošitým, neprošitým, s froté, bavlnou, úpletem, Aloe Verou, Micro Carem, Medicottem nebo Lyocellem. A to vše ještě ve spoustě verzí a od mnoho výrobců. Jen se klidně ptejte jestli právě vybíráte nějakou matraci na spaní nebo o ní uvažujete. Myslím, že až nám z toho přestane jít hlava kolem, můžeme se považovat za odborníky. Trvalo nám to skoro měsíc. Hlavně proto, že čím více jsme toho zkusili, tím více jsme si nebyli jistí. A v hlavě z toho nakonec vznikl vynikající guláš. Pečlivě jsme objeli studia zdravého spánku a všechny možné prodejce matrací. Zprvu jsme nesměle ulehali na veřejná lože a připadali si jako nahé figuríny ve výloze, ale pak už nám to bylo úplně jedno a zkoušeli hlava nehlava. Z internetu jsme byli vybaveni různými typy na co si dát pozor a jak správně matraci vybírat, ale hned při první návštěvě prodejny bylo všechno jinak. Nakonec jsme se shodli na tom, že jde hlavně o to jak se nám na tom leží. Jen škoda, že se to nedá zkusit na delší dobu. Přeci jen, za těch pár minut jde jen o první dojem. Tuto možnost nabízí jen Ikea, ale matrace zase nemá nic moc. A já jsem řekla pružinám ne, jakkoli se jejich výroba zmodernizovala. Nakonec zvítězila ta úplně první na kterou jsme ulehli – BRIGITA od Dřevočalu. Je tvrdá, což pro nás bylo prvotní kritérium. Je 7 zónová na čemž jsem trvala já. A jako bonus je z jedné strany měkčí a z druhé tvrdší, což není nikdy na škodu. Vlastně je to novinka, tzv. partnerská matrace – tvrdší strana pro drsňáka, měkčí pro fiflenku. A hlavně si můžeme přestat lámat hlavu s tvrdostí - v případě, že bude moc tvrdá (měkká) ji můžeme prostě jen otočit a je to. Dalším kritériem byla cena – ač jsme to nečekali, stal se z toho asi nejzapeklitější komponent. Nakonec jsme zjistili, že jsou víceméně v podstatě všechny stejně drahé (za kvalitu se platí – a snad to pořád platí). A naše Brigita poněkud drahá je, nad čímž můj muž shovívavě přivřel oči. Ale přeci jen je to investice snad na desítky let, tak proč se tím trápit. Hlavní pro nás je, abychom se konečně pohodně vyspali a naše tělo se přes noc zregenerovalo a ne se ráno probudilo ještě víc zhuntované než když na lože ulehalo. Posledním a nejtěžším rozhodnutím byla, a stále trochu je, velikost. Pořád jsme váhali zda objednat dvě 90x200 nebo jednu 180x 200. V tomhle směru už nikdo poradit nedokáže. Oboje má svá pro i proti. A tak si na otázku: „Budeme se k sobě moct tulit aniž bychom se propadli do mezery?“ budeme muset odpovědět sami - a já doufám, že ne :-) Většina hlasů byla pro dvě a tak do toho asi konečně dnes večer vlítneme a objednáme je. Taky doufám, že si po pár týdnech nebudeme rvát vlasy :-) No a abychom neusnuli na vavřínech, čeká nás hned další várka rozhodnutí – jaký rošt a jakou postel. Naštěstí jsme toho vyzkoušeli dost už při výběru matrace, známe možná úskalí a tak to snad půjde o dost snáz.

Mimochodem můj šéf si dal novoroční předsevzetí – přestat kouřit. Ačkoliv to není poprvé, vypadá to nadějně. Doposud nekouří. Ovšem od začátku roku je nervózní jako pes, podrážděný a nic se mu nelíbí. A tak jsem si tak říkala, že by možná bylo lepší, kdyby si v té kanceláři přeci jen čas od času zakouřil a byl by klid. OMYL. Stačí jediná jeho návštěva, která si tu zapálí (klienti zde bohužel kouřit smí i nadále) a opět se mi hrne krev do hlavy a mám co dělat, abych nevraždila. Lépe - šla s bičem před poslaneckou sněmovnu a všechny je nemilosrdně bičovala dokud by okamžitě neschválili protikuřácký zákon. Bléééééé, to je hnus!

...přidat komentář

CO JE TO?, ... přidáno 25.1.2008

Všechno žere, všechno se v něm ztrácí.
Stromy, květy, zvířata i ptáci.
Hryže kov i pláty z ocele,
tvrdý kámen na prach semele,
města rozvalí a krále skolí,
vysokánské hory svrhne do údolí.

Čas. Jednotka, které vůbec nerozumím. Vteřiny, minuty, hodiny, dny, měsíce, roky, staletí, tisíciletí, eony. Jednotka daná, měřitelná a přesto mi ubíhá pokaždé jinak. Záhada, které asi nikdy neporozumím. Nehmatatelný stroj, který u mě vzbuzuje hrůzu i pokoru. Řídí si chod celého vesmíru a s chladným srdcem vyměřuje přesný čas úplně všemu. Nesmlouvá. Někdy se nesnesitelně vleče a jindy uteče bez povšimnutí. Proklouzává mi mezi prsty a nedá se ovlivnit a všechny události se stávají záhy nevratnými. Nedá se podplatit. Nejde změnit ona šipka času, kterou určuje jakým směrem bude plynout. Nedá si říct. Nedá se zastavit. Nedá se popohnat. Je to dobrodinec i mizera. Dovede potrápit stejně tak jako mile překvapit. Tolik se toho děje a pohled zpátky všechny vzpomínky tříbí a těch opravdu důležitých je najednou jen nepatrný zlomek. Z hádanky je vidět, že „současnost“ je smutná a drsná, přesto, že v minulosti byla krásná - kdysi ty stromy rostly, květy voněly, zvířata i ptáci žili a radovali se, kámen byl kamenem, města si užívala svou slávu, král kraloval a hory se majestátně tyčily nad světem. Je to jen úhlem pohledu. Kdy a jak to vidíme. Každý nový prožitek ten pohled mění. A ještě důležitější je, zda ten pohled dokážeme (chceme) změnit. Jak moudrý byl Dante Alighieri když pravil: "Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí." A stejně tak ta samá bolest, kterou jsme prožívali jako nešťastníci, nám připadá jako malé štípnutí, pokud jsme šťastní. Už dávno si nedělám život složitější a těžší myšlenkami co by kdyby, protože jsem přišla na to, že toho času je mi dáno strašně málo. A aby se to dalo přežít, musíme mít někoho rádi a někdo musí mít rád nás. Netrápím se minulostí, i když u budoucnosti mi to už tolik nejde. Ale budu se snažit, protože NEMÁM ČAS. A tak ho budu věnovat jen těm důležitým věcem, těm, které prožívám právě teď. I mě jednou čas řekne své chladné "STŮJ", semele mě na ty nejmenší částečky a nebude nic co je nebo co bylo. KAŽDÝ, KDO ČEKÁ, I KDYŽ NEMUSÍ, BY SE MĚL ZAMYSLET... Škoda, že nevěřím v Boha. V dnešní přetechnizované době by to klidně mohlo vypadat asi takhle:
Až mi bude tak sto deset, přijde Bůh a zmáčkne RESET.

O KONCI JEDNOHO VLKA, část II.,... přidáno 23.1.2008

Babička umřela, to dívka věděla již ve chvíli, kdy celá zadýchaná vrazila do světničky. V kamnech ještě praskalo dřevo, stařenka ležela klidně ve své posteli. Pokoj měla uklizený, jako by věděla, že se stářím bojovat nelze. Že přichází smrt a ona je připravena. U postele dívka zapálila svíčku a vyslovila modlitbu. Pak zaslechla volání vlka. Vyšla na zápraží a postavila se proti němu…

Už necítila strach, smrt ležela za ní. Pohled do jantarových, vlčích očí ji uklidňoval. Když tehdy na cestě poprvé vyštěkl, ničemu nerozuměla. Měla jen neurčitý pocit harmonie s tím šedým zvířetem. A teď cítila dech každého slova, které k ní vysílal. Rozuměla mu. Posílá mě Duch lesa, co sídlí uprostřed hustých hvozdů. Mám tě k němu přivést, má pro lidi důležité poselství. Ty jsi jím vyvolená, proto tě prosím, abys mě následovala. Nemáme čas, musíme se vydat ihned na cestu…

Babička umřela, řekla Karkulka. To mi je líto, přesto tě naléhavě žádám, abys šla se mnou, štěkl vlk. Ale já nejsem připravena, ani nevím, zda je to úkol pro mě. Třeba jsi se spletl, vlku! O cestě, na které stojíš, již nemusíš pochybovat. Ona si vybrala tebe, ne naopak. Váhala. Ta rozpačitost se ale měla brzy změnit. Dívka se několikrát zhluboka nadechla. Vše záleželo na jediném jejím slově. Já tedy půjdu, když říkáš, že je to pro všechny tak důležité. Půjdu s tebou za Duchem lesa…

V tu chvíli se za dívkou objevil myslivec. Vlk o něm věděl mnohem dříve, ale nepohnul se, bylo třeba dokončit poslání. Odstup! zvolal lovec na dívku. Ta se ulekla a až teď si uvědomila jeho přítomnost. Jdi pomalu na stranu, abych tu bestii mohl zabít, dívka ale jako by zkameněla, ani se neohlédla. Hajnému se na malý okamžik naskytl prazvláštní pohled, kdy mu obraz dívky zprůhledněl a on spatřil vlka v útrobách dívky, dvě bytosti spojené v jedno stvoření. Vystřelit však nemohl, zabil by i dívku. Uteč, uteč! křičel na ni. Pane hajný, jděte prosím pryč! zašeptala dívka stále ještě otočená k lovci zády. Myslivec se začal pomalu k dívce přibližovat, vlk poznal, že i on musí něco udělat, jinak mu dívka navždy zmizí. Vyrazil nečekaně a prudce. Rozběhl se i lovec. Dívka stála uprostřed mezi nimi. Ve vzdálenosti pěti kroků od ní se vlk odrazil k rozhodnému skoku. Ruka lovce bleskově vnikla do koženého pouzdra a odhalila rukojeť dýky ozdobenou mnoha loveckými ornamenty. V té chvíli dívka padla na kolena…. Uuuuuúúúiiiííííáááááááááááááááááááááááááááááááááá!… Nad hlavou dívky se setkaly dva světy. Předpažená paže lovce, svírající ledové ostří dýky, s letícím vlkem. Myslivec stačil udělat úkrok stranou, a tak si zachránil život. Tělo zvířete prolétlo kolem něj, uslyšel prázdné sklapnutí vlčích čelistí. Cítil průnik nože do těla zvířete. Ostrá čepel rozřízla téměř celé břicho. Náraz jím otočil. Ještě trochu rozechvěný se zadíval na svou paži. Třásla se a byla potřísněná krví, rudou tekutinou, co krásně hřála. Ve zlomku vteřiny prohlédl celé tělo. Usmál se, protože krev nepatřila jemu…

Vlk dopadl na udusanou zem před domem, bezvládné tělo se překulilo, a pak se asi dva metry sunulo po prašné zemi. Zvířila se oblaka prachu, a pak vše utichlo…

Lovec došel pomalu ke zvířeti a poklekl k němu. Chvíli si ho se zájmem prohlížel. Vlk ležel bez hnutí, oči měl však otevřené. Tak to vidíš, s člověkem ty nemůžeš nikdy vyhrát. Neměl jsi se vracet. Tenhle svět není pro tebe. Zvíře rozumělo každému slovu. Vyštěklo na lovce ve vlčí řeči: Oba jsme prohráli, ale ty o to víc, že mi nerozumíš. Nepřišel jsem kvůli sobě. Ani kvůli tobě. Duch lesa mě poslal za dívkou v červeném. Našel jsem ji a měl ji dovést k Duchovi lesa. Pro mě je důležitý pouze úkol. A ten jsem nesplnil. Lovec nerozuměl. Příliš se zabýval sám sebou. Spřádal plány a vymýšlel příběh, který by z něj u sousedů udělal hrdinu. Rozhlédl se po okolí a jeho pohled ulpěl na hromádce malých i větších kamenů, které babička vysbírala na svém políčku u lesa. A v té chvíli dostal nápad…

Zastřeným, unaveným zrakem se zvíře naposledy krátce podívalo vzhůru. Luna v mléčných šatech vyhlížela jako světlo na konci tunelu. Už o něm slyšel a věděl, co to znamená. Kameny kruhové šachty se v té chvíli oblékly do duhových barev. Pak zavřel oči… Kap kap kapy kap… Přicházel déšť. Kapky se něžně snášely na vlkovu srst a vytvářely na něm třpytivý, perleťový koberec. Záhy se silně rozpršelo. Těžké kapky dopadaly na dno studny a za chvíli vytvořily hladinu jako zrcadlo. Voda stoupala a zraněné tělo zvířete pod ní nenávratně mizelo. Vlk se nebránil, přijal vlastní osud, onu cestu do jiného světa. Trápilo ho jediné, že nesplnil úkol. To poslední, co nakonec zůstávalo nad hladinou, byly jeho oči. Naposledy se otevřely. Byla v nich naděje, kterou nemohla zahubit žádná potopa světa. Na konci tunelu však nespatřily pouze měsíční světlo, ale také tvář dívky v červeném. Nakláněla se nad studní a plakala. Nebyl to tedy déšť, ale dívčiny slzy, co plnily studnu vodou. A ve stejné chvíli, kdy se vlčí oči nadobro ponořily do slaného jezera, objevil se na hladině obraz. Odlesk nově zrozeného vlka, mladého, silného a nezraněného. Jako když v biografu na plátno dopadnou první obrázky němého filmu. Pobíhal netrpělivě v uzavřeném, zrcadlovém kruhu jako v kleci. Voda nezadržitelně stoupala spolu s tím obrazem až ke kamenné obrubě, až se přes ni začala přelévat. V té chvíli Lunu zastínil tmavý mrak, takže obraz i dívka na malou chvíli zmizely, a když měsíc opět osvítil okolní krajinu, vlk tam již nebyl. Na hladině se odráželo pouze noční nebe plné hvězd. Chyběla i dívka v červeném. Karkulko, kde jsi? volali sousedé do tmy, když se dlouho nevracela. Asi potřebuje být chvíli sama, zvolal hajný. Zapálil si dýmku a mlčky si vychutnával pocit vítězství.

Dívka stála ve stínu studny a pozorovala dění před domem. Lhostejně doposlouchala příběh muže v zelené uniformě. Nevěnovala mu ale pražádnou pozornost, stejně jako malému hloučku jeho věrných posluchačů. Dívala se upřeně na uvolněné místo, které zanechala mezi lidmi poté, co utekla ke studni. Zelo prázdnotou a chladem. Vypadalo jako čerstvá, otevřená rána na boku zvířete. Už se tam nevrátí, to dobře věděla. Vlastně ji od lidského společenství dělilo jen pár kroků, ale ona je již nechtěla ujít. Z lesa se ozval zpěv slavíka. A jen Luna rozuměla, o čem zpívá. Pěl překrásnou píseň o nově zrozeném přátelství dívky v červeném a vlka z hvozdu, o jejich společné cestě ke Stromu a naději, se kterou se snad jednoho dne k lidem navrátí.

Hajný dovyprávěl a sousedé se začali pomalu rozcházet do svých domovů. Nakonec se zvedly i obě starší ženy, co po celou dobu seděly po dívčině boku. A v té chvíli navěky zmizelo i její místo v tomhle světě. Lovec dokouřil a vstal. Všiml si, že tam zůstal úplně sám. Asi si chvilku zdříml. Povzdechl a též se vydal po cestě ke své hájovně…

Někdy stačí, aby zmizelo naše místo na tomhle světě, když si odsednou ti, co právě spočívali vedle nás. Aby mohl člověk milovat, musí i nenávidět. Pouze zlo, které člověka obklopuje dělá lásku čistější a krásnější. Láska je taková ulita, do níž se člověk může ukrýt před zlobou okolního světa. Bez mého muže bych si připadala prázdná a zbědovaná jako vlk s rozpáraným břichem a život bez něj by ztratil smysl, který mi dal.

O KONCI JEDNOHO VLKA, část I.,... přidáno 18.1.2008

"Ovečky, ovečky, kde je vlk?
Za horami.
Co tam dělá?
Ovečky shání.
M á zuby?
Cení je z huby.
Jaké má oči?
Jak hvězdy v noci.
Jaké má uši?
Pěkně mu sluší.
Jaké má tlapy?
Jsou samé drápy.
M á chvost?
Je dlouhý dost.
Jaký má hlas?
Postraší vás!"

Dětské říkadlo

Ležel v jámě teprve několik hodin, ale připadly mu jako celá věčnost. Studna byla dobře stavěná, kruhovitý tvar kopírovaly hrubě opracované kameny. Nebyla hluboká. Až na vyschlé dno, na kterém vlk ležel, dopadalo slabé měsíční světlo. Pohlédl vzhůru. Nahoře ještě panovala tmavá noc. Na kulatém nebi však Lunu, ochránkyni všech vlků, ještě nespatřil. Její dotyk teď naléhavě potřeboval. Byla však blízko, to zřetelně cítil. Pak svým srpem přece jen nahlédla přes kamenný okraj. Pohladila vlčka něžně svazkem stříbrných paprsků po jeho krví slepené srsti. Ozářila dlouhou, otevřenou, nedbale zašitou ránu táhnoucí se po celé délce břicha. Z jeho útrob ještě trčelo pár hladkých kamenů. Podobaly se holým hlavám nazlobených lesních skřítků. Otřásaly se v pravidelném rytmu, jak vlčí srdce stále ještě bilo. Některé oblé kameny se rozkutálely po obvodu studny.

Vlku, vlku, proč to musí vždy skončit takhle? uslyšel ozvěnou měsíční hlas. Byl zvířeti jediným přítelem na dně té propasti. Auúúúúiiííííeeéééé!…zavylo slabě zvíře. Jak jsi mě našel? A proč jsi mě i ty neopustil? Tvůj úkol ještě neskončil, odpověděl měsíc. Na tlamě šelmy se objevil nepatrný úsměv. Úlomky kamenů mu způsobovaly neskutečnou bolest, pouze s vynaložením všech sil ji uměl ještě snášet důstojně. Zamyslel se, jaký skrytý význam v sobě asi nesou slova měsíce. Z tunelu nad sebou zaslechl hlasy. Vzdálený štěkot lidí, který dobře znal. Pocítil i slabý lidský pach. Otřásl sebou. Vrozené reflexy ho naučily, aby se člověku, svému nejobávanějšímu pronásledovateli, zdaleka vyhýbal. Pak uslyšel známý hlas myslivce, jak začíná vyprávět svůj příběh…

Nejdřív se vrhl na stařenku. Myslím, že ji sežral celou najednou. Ale to mu asi nebylo dost. Chudák Karkulka! Vlk jí nadběhl a napadl ji už na cestě. Nabízela mu sladkosti i něco k pití, ale co myslíte? Neměl žádný soucit. To zvíře prostě nezná lítost. Stačila před ním sotva utéct do chaloupky své babičky. Ještě že jsem přišel včas, jinak by došlo k mnohem většímu neštěstí…

Bylo slyšet souhlasné hučení naslouchajících vesničanů. Karkulka seděla opodál a plakala. Lidé si mezi sebou cosi šeptali. Mylně se domnívali, že je to následek nervového otřesu z událostí, které před nedávnem zažila. Ale jen ona věděla, odkud i kam směřují její slzy. Myslivec se nadechl k dalšímu vyprávění…

Tomu přece lidé neuvěří. Nemohou. Někdo musí přijít a říci všem, jak to ve skutečnosti bylo. Někdo jim přece musí říci pravdu. A dokončit úkol. Ale kdo? Věděl, že umírá. Proto již nehledal spásu pro svou duši. Ta se již nezadržitelně vydala po cestě duchů do vlčí říše. Stále však ještě naslouchal do ticha a čekal na poselství a radu, jak co nejlépe dokončit své poslání. Nic ale neslyšel. Jen lidské bytosti, ty ale ničemu nerozumí. Neprojeví pražádné pochopení s poslem, pokud přichází ve vlčí kůži. Kdyby zjistili, že ještě žije, neměli by ho ani teď…

Když jsem na mýtině nakrmil zvěř, řekl jsem si, že se ještě zastavím u babičky. Popovídat si a podívat se, zda je vše v pořádku. Už když jsem přicházel k její chaloupce, poznal jsem, že se děje něco zlého. Oknem jsem nakoukl dovnitř a spatřil tu bestii, jak se sápe na Karkulku. Bylo pozdě na to, abych jeho útoku zabránil. Vrhl se na ni a také ji sežral. Na vlastní oči jsem to viděl. Počíhal jsem si na něj za dveřmi, a když pak celý zadýchaný vyšel ven na dvorek, střelil jsem ho jednou ranou…

Karkulko, řekni všem pravdu, prosím…

Vlk se pokusil překulit na bok. Jeho běhy ho však neposlechly. Jako by již byl hostem v tom zraněném těle. Nevzdával se ale. Po mnoha marných pokusech se mu to přece jen podařilo. Převalil se na pravý bok a bolestivě vyštěkl. Věděl, že brzy přijde smrt, ale nebál se. Viděl ji v poslední době příliš často a příliš zblízka na to, aby z ní měl strach. Jen nevěděl, jak dlouho to ještě potrvá a co nastane pak…

Děvenko, pojď mezi nás! zvali ji sousedé do svého kruhu vytvořeného z židlí a lavic. Věděli, že jejich povinností bude se v příštích dnech postarat o to nebohé děvče. Co si asi musela všechno prožít? A jak dlouho to v sobě ještě ponese? A zda na vše jednou vůbec zapomene! Karkulka se pomalu zvedla a došla až k lavičce. Udělali pro ni mezi sebou místo. Opatrně usedla, ale nespouštěla oči ze studny…

Vlk zavřel oči a snil…

Poznal dívku ihned, co ji spatřil přicházet po cestě. Nešel z ní strach jako z jiných lidí. Z jemu neznámého důvodu cítil, že mu neublíží. Čímsi ho přitahovala, ale stále nevěděl, v čem to tajemné kouzlo spočívá. Vystoupil z lesa přímo na cestu před ni, i když tušil, že se trochu poleká. Krátce vykřikla, ale na útěk se nedala. Prohlížela si ho dětskýma, doširoka otevřenýma očima, pravou rukou si zakryla ústa. Neboj se mě, neublížím ti! Mám ti odevzdat vzkaz. Lidem je třeba předat důležité poselství, dříve než bude pozdě. Nerozumím ti, vím, že mi chceš něco říct, cítím tě, ale nerozumím tvé řeči, šeptala dívka spíše sama pro sebe. To nevadí, musíme mít oba trpělivost. Budeme to zkoušet znovu a znovu. Já dříve před člověkem také utíkal. Myslel jsem, že jen hlubina lesa mě před ním zachrání. Ale vrátil jsem se, protože mě povolal Duch lesa. Svěřil mi úkol. To je odvěký zákon lesa, když dostaneš úkol, musíš ho splnit, i kdyby tě to mělo stát život. Měl jsem vyjít z temnoty hvozdů, dojít až k cestě a čekat na dívku v červeném. Čekal jsem tu dlouho. Moc dlouho…

Dívka se na něj upřeně dívala. Snažila se porozumět jeho zvláštnímu chování i tichému vytí. Stála strnule uprostřed cesty, vedle odložený košík s jídlem, a přestože jí strach napovídal, aby se pokusila uprchnout, setrvávala nadále na jednom místě. Co mi chceš říct? Co mám udělat, abys mě pustil dál? Nebráním ti v cestě dál, jen je třeba změnit směr. Vlk jí pohlížel zpříma do očí, mírně předkloněný, s ocasem zdviženým do výše na znamení přátelských úmyslů. Ona ale nerozuměla řeči vlčího těla. Pomalu se rozešel jistým krokem vpřed. Dívka byla ochromena strachem, nemohla se ani pohnout. Došel až k ní, zvedl mokrý čenich a něžně zatahal za její zástěru. Pak se rozběhl do lesa, aby jí ukázal směr nové cesty, neboť jeho úkolem bylo ji dovést ke Stromu rostoucímu v neprostupné houštině v odlehlé části lesa, ve kterém sídlil Duch lesa. Nevede k němu žádná pěšina, je třeba se nechat vést srdcem. Ustrašená dívka ho váhavě následovala. Vlk zřetelně cítil, jak velký strach z něj má. Jen co sešli z cesty, pokračovali po neviditelné stezce, kterou znala jen divoká zvěř. Zvíře stále dbalo na to, aby neprovedlo nějaký neuvážený pohyb. Poslušně šla za ním do nízkého porostu jedlí, pak dál kolem nory jezevce až do míst, kam se sama vždy bála chodit. Vlk se občas ohlédl, když kontroloval, zda ho následuje. Občas jen krátce štěkl, a kdyby dívka rozuměla vlčí řeči, věděla by, že to znamenalo neměj strach…

Vytáhl jsem z pochvy nůž a rychle jsem té bestii rozřízl břicho, abych obě vytáhl ven a zachránil. Karkulka se po chvíli probrala k životu, ale pro babičku už bylo pozdě. Umřela mi v náručí. Zanesl jsem ji do světnice a… Z kapsy myslivecké uniformy vytáhl kapesník a setřel z tváře černobílé slzy, které mu stékaly po tváři. Sousedé, plni soucitu a obdivu k tomuto statečnému muži, jeho vyprávění ani na chvilku nepřerušovali. Trpělivě čekali na konec jeho neobvyklého příběhu. Vyšel jsem ven, usedl na lavici a dlouho plakal. Byl jsem plný nenávisti k tomu ďábelskému zvířeti. Zatoužil jsem se pomstít, jednou provždy odstranit to kruté zvíře z našeho světa a poslat ho tam, odkud přišlo. Pak jsem mu do břicha zašil těžké kameny a shodil do studny, brány pekel. Tak se k nám již nikdy nevrátí. Nikdy…

Pravá noha děvčete se zachytila o stvol ostružin a ten zanechal na dívčině lýtku krvavou stopu. Vykřikla bolestí a náhle se rozhodla. Rychle se otočila a dala se na bezhlavý útěk. Vlk postřehl každý jednotlivý pohyb a nedalo by mu žádnou práci dívku dostihnout a zastavit, ale neudělal to. Ona nebyla kořist. Stál bez pohybu, jen se upřeně díval do míst, kde dívka zmizela.Věděl, že mu tam, kam napříště zamíří, hrozí smrtelné nebezpečí. Bude se muset postavit strachu a přemoci ho. Musí jít za ní a pokusit se ji přimět k cestě zpátky, ke Stromu. A splnit tak svůj úkol. Byl to nový, neznámý, téměř zapomenutý pocit. Je schopen mu čelit? Postavit se lidem? Sám sobě? Cítil se zmatený, střetávaly se v něm v té chvíli dva světy. Svět lidí i vlčí, oba plné dědičného strachu. Jdi za ní. Je to tvůj úkol, zašeptala borovice. Musíš dojít až k lidem a přesvědčit dívku, aby tě následovala. Budeš její průvodce na cestě ke Stromu. A pak zvíře udělalo první krok…

REALITA, ZA KTEROU KAŽDÝ DEN DĚKUJI,... přidáno 17.1.2008

Ležíme. Já na rozprostřené dece, ty na pohodlné lavičce ze starého kmenu. Oba si čteme a zároveň posloucháme tichý šepot moře jako by nesl daleké poselství klidu. Klidu, který se nám už pár dní rozprostírá v duši. Mžourám očima proti slunci, které tak pálí a dozlatova ošlehalo tvojí kůži. Dívám se jak si lebedíš a každý pohled mi na tváři vyloudí uculení. Vím, že bys ležel raději vedle mě a dotýkal se každého centimetru mé kůže. Vím jak moc mě miluješ a nemůžeš se mě nabažit. Tuším tvé pokušení a svému se bráním. Ležíš, ruku pod hlavou a oči přivřené. Sem tam zbloudilý větřík ochladí tvé rozpálené tělo. Přejíždím pohledem každý záhyb tvého těla, každý milimetr, který tolik miluji. Právě jsi dojedl jablko a jeho stopka je teď vydána napospas tvým zubům. A ani její povalovaní v koutku rtů ti nebrání, aby sis potichu broukal známou melodii. Tak nakažlivou, že si ji večer zabroukáme ve stejný okamžik a zasmějeme se tomu. Vím, stále si stěžuješ, že neumíš zpívat – a přesto! Tak ráda poslouchám to tvé tiché broukání při kterém rytmicky, a tak kouzelně, pohupuješ hlavou. Po lýtku Ti leze mraveneček – asi je omámen tvou sladkou vůní, kterou tak dobře znám a tak ráda ji nasávám z polštáře, když se mnou nejsi. Podíváš se na mě a druhou rukou si stíníš oči. Ty, ve kterých se topím jako by to byl oceán. Usměješ se, vstaneš a mě se tají dech. Sedneš si ke mně a bříšky svých dlouhých prstů mě zlehka přejíždíš po tvářích, po ramennou,…po lýtkách a já Ti vidím v očích tu milou záludnost. Byl bys strašně rád, kdyby mě to lechtalo. Tvé dotyky mi i přes ostré slunce nad hlavou zježí zlaté chloupky po těle a má husí kůže vyloudí na Tvé tváři uspokojující široký úsměv. Pomalu se ke mně začneš přibližovat. Vím, co bude následovat a mé srdce buší jako kdybych právě doběhla vítězný závod. A já opravdu vyhrála. Cítím Tvé srdce bít v mých dlaních a i když jsme si polibků dali už tisíce, stále je to jako poprvé!

Pro vás možná kýč, pro mě realita za kterou každý den děkuji. A hlavně vzpomínka na jeden nádherný letní den u moře. To deštivo bylo prostě třeba pořádně projasnit :-) A taky k tomu náramně pasuje následující citát.

"Není důležité, jestli měl příběh šťastný konec, ale jestli ho stálo za to prožít." William Butler Yeats

CESTA DO MĚSTA,... přidáno 11.1.2008

Tak můj muž je stále nemocen a leží si celý den v postýlce (to ze mě mluví závist, protože já musím trčet v práci). Ale dnešní ráno mě přesvědčilo, že už je mu přeci jen o něco lépe. Podařilo se mu vnutit mi klíče od auta, a tak jsem dnes nejela přeplněnou MHD, ale samotinká jsem okupovala prostor našeho vozu. Jak si na ní pořád stěžuji, tak jí mám zase ráda. Jízda autem pro mě byl daleko větší stres. Je fakt, že od doby mé „sjezdní dálniční krize“ se bojím řídit. Vím, že se tenkrát vlastně nic moc nestalo a neexistuje žádný rozumný důvod proč se bát, ale prostě se od té doby volantu vyhýbám jako čert kříže. Za chvíli tomu bude skoro rok co nejezdím. Jirka mě sice občas donutí, ale za ten rok jsem jela maximálně 10krát. A tak jsem ještě ani nezamkla dveře od bytu a už jsem byla vystresovaná. To, že mi při odchodu muž řekl: „Zapni si větrání na okna, bude to ráno asi dost zamlžený.“ Mi vůbec nepřidalo. Vím já v jaké poloze to fouká na okna? No a tak jsem (řádně instruována) vyrazila. Odemkla jsem vchodové dveře a rázovala si to k zaparkovanému autíčku. Hned jak jsem uviděla zamrzlé přední okno, které budu muset oškrábat, mi hlavou proběhlo: „Tak to ne, jedu metrem, na tohle se můžu vyprdnout.“ Ale pak jsem v duchu uviděla výraz mého zklamaného muže a tak jsem s nechutí auto odemkla, nastartovala a začala pokorně škrabat přední okno. Bylo to raz dva, tak jsem se usadila zpátky do studeného auta, nadechla se, připoutala se a setřela si okno od drobounkých zbytků námrazy. Zírám na okno a stírá jen stěrač vlevo, ten vpravo jsem jaksi zapomněla vrátit. No tak se zase odpásám, vylezu, vrátím stěrač, zalezu, modlím se, aby mě nikdo nepozoroval, připoutám se, vložím rádio, zapnu světla, spustím ručku, zařadím jedničku a vyrážím. Zastavila jsem se asi po 30 cm, protože ty auta byly strašně blízko. No po milimetrech jsem opatrně vyjela z řady, okno napůl zamlžené, objedu blok, zatroubím na rozloučenou na mého muže a přitom doufám, že zůstal ležet v posteli a nečekal za oknem, aby mě viděl a zamával mi na rozloučenou jako to dělávám já. Naštěstí se okýnko odmlžilo chvíli po první křižovatce ze sídliště, tak se mi trochu ulevilo. Nájezd na jižní spojku proběhl hladce a tak jsem si to pěkně 80tkou (promiň muži, ale v prostředním pruhu) drandila směr centrum. Aut jezdilo dost a už před Nuselákem se tvořily tříproudové kolony a tak jsem zůstala uprostřed (přesto, že levý pruh jel) a posouvala se v koloně čtvrtého stupně. Do leva jsem nepředjížděla, protože mi slunce svítilo do zad a v bočním zrcátku jsem místo aut měla jedno velké slunce. No co, holt to potrvá o něco déle. Dokonce jsem si říkala, že by ze mě měl Jirka radost, protože mi to rozjíždění šlo krásně plynule, bez cukaní. Ale čím blíže jsem byla Ípáku, tím jsem byla nervóznější. Přeci jen jsem se potřebovala zařadit do levého pruhu, a když už mi konečně do zrcátka přestalo svítit sluníčko, tak už byla pro změnu pěkná kolona a nikdo mě nechtěl pustit. Až se nade mnou smiloval jeden hodný pán a pustil mě. Místo toho, abych se mu odvděčila rychlým zařazením, rozjela jsem se na trojku. Teda, slyšela jsem to, tak jsem zbrkle přeřazovala na jedničku a cukavě se zařadila. Ale nezapomněla jsem mu za to poděkovat varovkama. No do zrcátka jsem se raději nekoukla, abych neviděla jak si klepe na čelo nebo se válí smíchy. Od té doby jsem byla ve stresu a už se mi nejelo dobře. Naštěstí směr Karlák byl docela volný, nikdo mi nestál v cestě a tak jsem si jela plynule až na nábřeží. Ovšem se svíravým nepříjemným pocitem - jen při přejetí do jiného jízdního pruhu se mi sevře hrudník a čekám jestli se něco nestane. Před prací byla všechna místa kromě těch vyhrazených samozřejmě obsazena a tak mě popadl vztek, že budu hodinu hledat, kde zaparkovat. Nezbylo než pokračovat jednosměrkou dál. Na první křižovatce jsem dávala přednost řidičům co jedou po Nábřežní a koukám, že kousek zpátky v nábřežní je jedno místečko, kde by se dalo zaparkovat - jen si najet a kousek do ní zacouvat. Tak přemýšlím zda se to smí, zda to zvládnu a čekám, až tam nikdo nepojede, za mnou se mezitím tvoří kolona asi tří aut, kteří čekají až konečně pojedu. Asi to tak dlouho nebylo, protože na mě naštěstí nikdo nezatroubil. Ale připadala jsem si jako trubka. Sotva jsem si tam najela, tak sem zastavila a čekala až zas přejedou řidiči z Nábřežní, abych si mohla zacouvat. A tak mě všichni objížděli a já si parkovala. A protože se mi to nezdálo, tak sem jezdila sem a tam, a sem a tam. Pak jsem seděla, oddechla si a klepala se, přemýšlela jsem jestli jsem všechno vypnula, asi jo,….tak né, ještě světla, vystoupila jsem, zamkla, zkontrolovala dveře, koukla jak stojím, no docela dobrý, koukám na značky jestli tam vůbec můžu stát, přeci jen je to skoro v křižovatce, no asi jo, zkontroluji dveře, odcházím, otáčím se, raději si to vyfotím (pak se zeptám v práci jestli tam fakt můžu stát), vracím se, zkontroluji světla, nesvítí, dobrý, pak radši ještě jednou dveře, jsou fakt zamčený, tak odcházím, v práci usedám do křesla, snažím se uklidnit, abych mohla napsat mmsku muži jak jsem dojela. Jsem pochválena a tak budu ve stresu a očekávání dalších 8 hodin. ČEKÁ MĚ TOTIŽ JEŠTĚ CESTA Z MĚSTA! Na druhou stranu jsem ráda, že jsem dojela v pořádku, bez poskvrny a nepřipletla jsem se do něčeho takového :-)

...přidat komentář

MÁM JEN JEDNU OTÁZKU,... přidáno 9.1.2008

UŽ JE PÁTEK???

Jak asi správně tušíte, nudím se. A to tak, že kdybych místo monitoru měla zrcadlo, viděla bych v něm určitě ten samý obličej :-) A když se kouknu pozorněji tak i ty faldíky. No naštěstí se na roztomilých lidech jeví roztomile, tak se nemusím trápit :-) Do nového roku se všichni vrhli s vervou, čistili stoly a já byla zavalená prací až po uši. A některé dny ještě víc, takže to byl pěkný frmol. Ale z ničeho nic ten šílený nápor polevil a já kromě své běžné práce nemám do čeho „píchnout“. Hihi, ani do svého muže nemůžu, páč ho chudáčka skolil zákeřný bacil a poprvé za tu dobu co ho znám dokonce nešel do práce a zalehl. Doma jsem teď pečovatelka a mám co dělat, ale v práci na mě doléhá příšerná nuda. Lidi co děláte? To vám tak brzy došel dech? Copak už nemáte dostatek síly? To se fakt nenajde nic co potřebujete? Hrůza! Já abych se tu teď nudila! Ještě, že bude ta fakturace. O mé nudě svědčí i pochod mých myšlenek. Představte si, že jsem byla na „velké“ – nebo to si raději nepředstavujte – a i když se mi strašně chtělo, tak to nešlo. A když už by to šlo, tak to teda děsně bolelo, a to tak, že jsem si to radši rozmyslela. Na téhle záchodové historce není samo o sobě nic zvláštního a asi si teď klepete na čelo, že jsem se už docela zbláznila. Ale mě při tom nenapadaly děsivé myšlenky o porodu: …jé to bude strašně bolet…né, to budě děsivě bolet…ta dětská hlavička je proti tomu tak obrovská…no tak to se poseru bolestí…ne, to snad nepřežiju…no chudák Jiřík, jestli mě bude držet za ruku, tak mu jí asi rozmačkám…vizuální představa – to nejde, to strašně bolí, tu hráz nastřihněte!…au to bude bolet... tak přeci nejsem žádná hysterka, chce to jen tlačit, tak tlač!... ne to děsně bolí, až za chvíli... No uznejte - dámy, že to bude horor. A vy mužský si to taky představte - podle mě je tohle slabý odvárek. No naštěstí se to nakonec povedlo a jak se říká: "Život je boj. A z boje se neutíká!", tak ten porod snad přežiju taky (ne, těhotná ještě nejsem). Buďte shovívaví, fakt jsem se nezbláznila, jen se fakt tak strašně nudím. A ty minuty se tak vlečou…
Halóóóó! Dejte mi nějakou práci!!!

...přidat komentář

JAK SE POZNÁ, ŽE STÁRNETE? přidáno 7.1.2008

- všechno bolí, a co nebolí, to nefunguje
- udýcháte se, když hrajete šachy, nebo když vytáčíte telefonní číslo
- cítíte se jako po flámu a vůbec nikde jste nebyl(a), natož na flámu
- zableskne se vám v očích, ale jedině když se sluneční paprsek odrazí od skel vašich brýlí
- vaše mysl spřádá plány, které tělo nemůže dodržet
- kohoutek s kapající vodou způsobuje nutkání kamsi se odebrat
- zhasínáte světlo ne kvůli romantice, ale kvůli šetření
- nezajímá Vás, kam jde manžel(ka) - hlavně že s ní(m) nemusíte jít
- vaše děti se učí jako historii to, co jste se učil(a) jako současnost
- potřebujete brýle - abyste našel brýle
- začnete nosit kšandy, protože nevíte, jak nosit pásek - jestli na břichu nebo pod břichem
- víte na všechno odpověď, ale nikdo se Vás na nic neptá
- v restauraci Vás zajímá víc jídelní lístek než servírka
- vzpomínáte, jak jste běhali za děvčaty, ale už nevíte, proč jste za nimi běhali

Tak ke mě ten pocit, že jsem stará, zatím doléhá jen velice zřídka, takže jsem zatím v klídku. A ze zmíněných bodů na mě platí jen snad o tom cítění se jako po flámu, jen s tím rozdílem, že je to po flámu. A tak mě otázka stáří napadá na „pařbách“ - kdy nevydržím to co „za mlada“ a po „pařbách“ – kdy se druhý den cítím opravdu jako po flámu a dušuji se, že už nikdy nebudu pít. Naštěstí jsem na „stará kolena“ dostala rozum a s pitím a flámováním to nepřeháním. Odměnou mého zmoudření je mi fakt, že se v této nelibé situaci ocitám jen zřídka kdy. Ale jak koukám na ten zbytek, tak se máme dámy zřejmě na co těšit. Čekají nás samé pěkné věci. Může nás jen těšit, že muži nestárnou, ale prý rovnou zdědkovatí :-) Což je vlastně dobře, protože vedle jejich mladé duše v podstatě mládneme i my a tak se ty příznaky stáří objeví o dost později :-)

...přidat komentář

TAK MĚ TU ZASE MÁTE,... přidáno 3.1.2008

Tak jak jste se měli? Doufám, že jste si pořádně odpočinuli, načerpali síly a vítr do plachet na další dobrodružství a užili si tu vánoční pohodu jako my. Občas slýchám, že Vánoce jsou kýč, ale já na to odpovídám: "Jaký si to uděláš, takový to máš!" A že jsme si to udělali moc hezky. V neděli po Vánoční mši Jana Jakuba Ryby, na které jsme byli v Divadle Hybernia, jsme vyrazili do Plané, kde jsme se pěkně všichni sešli a udělali si takový "Štědrý předštědrý den". Což je výhoda, protože Ježíšek k nám přišel dvakrát. Vlastně třikrát, protože na první svátek jsme byli pozváni na husičku k Jirkovo rodičům a tak na nás taky čekaly dárečky. Ten pravý Štědrý den jsme si udělali u nás doma, jen ve dvou, tedy ve třech - samozřejmě za přítomnosti našeho drahého kocourka, který se kupodivu přemohl a spapal kus syrového kapříka, což dokazuje, že i němá tvář dokáže dodržovat tradice. Jiřík mi se vším pomohl a tak se ze stresu stala zábava a nakonec jsme i obávaný bramborový salát vychytali hned na poprvé. A to na 1*. A jak jsem se na tento večer tak strašně moc těšila, tak byl hned pryč. Naštěstí Jiřík pod stromkem zazářil a zářil celé vánoce. Obzvlášť holící strojek měl úspěch. Někdy jsem měla pocit, že kdybych mu ho nevzala, tak ho drží v ruce i v intimních chvilkách :-) Můj hlavní dárek – teď už to mohu prozradit i Vám – letecký zájezd do Amsterdamu byl zřejmě dech beroucí. Hlavně proto, že na něj musíme počkat další 4 měsíce a mého muže jímá malá fobie z letu. Ale byla to nutnost – je to můj cestovatel a zážitek letu mu chyběl. Takže jsem splnila sen a můžeme se těšit dál :-)
U nás s nástupem dovolené zavládla pohoda a těch necelých 14 dní bez práce, internetu a drnčícího telefonu byl opravdu odpočinek. Alespoň pro duši - až na pár odpočinkových dní jsme byli docela akční. Nevím jak u Vás, ale u nás to bylo docela zavánělo obžérstvím, tak abychom alespoň něco z toho příjmu vydali, chodili jsme bruslit, jeli lyžovat, courali se v Zoo,... prostě jsme si užívali ten absolutní klid. A že na zamrzlé Hostivařské přehradě, kde byl čistý nezasněžený led, to bylo dokonalé. Stejně tak v Zoo. I v zimě má něco do sebe a těch 5 hodin nám dobře pomohlo vytrávit. Ostatně - jestli chcete nasát trochu té naší pohody, dala jsem nějaké fotky z vánoc do galerie, kterou jsem zároveň trochu předělala (snad vylepšila), tak se jukněte a nasávejte ;) Když jsem včera ty fotky vybírala a procházela si je, poslouchala jsem při tom píseň Better Together od Jacka Johnsona a hřálo mě při tom u srdíčka:

...And all of these moments just might find their way into my dreams tonight
But I know that they’ll be gone when the morning light sings
Or brings new things for tomorrow night you see
That they’ll be gone too, too many things I have to do
But if all of these dreams might find their way into my day to day scene
I’d be under the impression I was somewhere in between
With only two, just me and you, not so many things we got to do
Or places we got to be we’ll sit beneath the mango tree now

It’s always better when we’re together
We’re somewhere in between together
Well it’s always better when we’re together
It’s always better when we’re together.

I believe in memories they look so pretty when I sleep
And when I wake up you look so pretty sleeping next to me
But there is not enough time
And there is no song I could sing
And there is no combination of words I could say
But I will still tell you one thing
We’re better together

Text písně říká vše, byly to nádherné vánoce plné pohody a It’s always better when we’re together, tak prosím nějaké další svátky nebo dovolenou :-))))) Mě je teď v práci strašně smutno :-(

...přidat komentář