MALÉ ROZHOVORY,... přidáno 28.11.2008

Mami?
řekni mi, proč jsem vlastně na světě?
Protože jsme si tě s tatínkem přáli, holčičko.
Dobře, ale ne konkrétně mě přece.
To ne, ale zvykli jsem si.
Ale proč zrovna já , mami?
Na to samé bych se i já ráda zeptala své matky.

Mami,
řekni mi něco o smyslu života. Je vůbec nějaký?
Samozřejmě, že je.
a Jaký?? jaký? Pověz mi všechno a hned!
Přivádět na svět děti, aby se mohli ptát na to samé.

A mami,
řekni mi, budu někdy šťastná?
Záleží, co si pod tím představuješ, holčičko.
Nepochybovat o tom, že šťastná jsem, mami.
Učitě budeš (musela to říct)

Mami?
Řekni mi ještě, jaktože máš hned na všechno odpověď?
To mám po své matce.
Aha... tak teď nevim, jestli jsem víc po tobě nebo po babičce.

Mami?
Řekni mi, co dělá ženu tou pravou ženou?
Je na muže, přece.
A když není, tak je jaká? Levá? Nebo snad falešná?
(úsměv) Ne, tak se jí říká lesba, holčičko.

Mami,
řekni mi, jak poznám, že jsem zamilovaná?
Jednoduše. Nemůžeš jíst ani spát.
A že miluju?
Nechceš už jíst ani spát s někym jinym, holčičko.

A mami?
odpověz mi...dělají se děti z lásky?
Z lásky se dělají různé hovadiny.

Mami,
řekni mi, proč někteří lidé neumějí dát najevo své city?
Zřejmě se bojí, aby se v nich neutopili.
Ale každý přece umí plavat!
To ano, ale ne všichni se odváží do hloubky, holčičko.

A mami?
Poslední věc mám na srdci .... jak dlouhý je život?
Jak čí, ale je dostatečně dlouhý na to, abys poznala, že šíleně rychle utíká.
Ale... ale mě už teď letí čas strašně rychle! Znamená to snad, že brzy umřu?
Ne, znamená to, že už jsi dospělá, holčičko moje.

ŽIVOT JE JEN,... přidáno 12.9.2008

Život je jen náhoda,
jednou jsi dole jednou nahoře,
život plyne, jak voda
a smrt je jako moře.
Každý k moři dopluje,
někdo dříve a někdo později.
Kdo v životě miluje
ať neztrácí naději.
Až uvidíš v životě zázraky,
které jenom láska umí.
Zlaté ryby vyletí nad mraky,
pak porozumí.
Že je život jak voda,
kterou láska ve víno promění.
Láska že je náhoda
a bez ní štěstí není.

CO TĚ NEZABIJE,... přidáno 20.8.2008

co tě nezabije, to tě rozčílí
c o tě nezabije, to tě vysílí.
co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znova :-)
co te nezabije dneska, to te zabije jindy
co tě může zabít dnes, neodkládej na zítřek
co tě nezabije to tě zešílí ;)

JAKÁ TEDY BYLA NAŠE DOVOLENÁ,... přidáno 11.8.2008

Dostala jsem doma od muže za uši, že jsem si tu ani slůvkem neucintla o dovolené, tak to musím napravit a trochu to tu zaslintám, aby to nevypadalo, že jsem si to neužila nebo, že se válíme jen v posteli :-) Fotky jsou samozřejmě už dávno na webu ;)

Samozřejmě to byla moc krásná dovolená. Nabitá zážitky, pády a deštěm. Oproti loňsku jich bylo o tolik víc, o kolik víc nám pršelo. I když součtem všech srážek jsme se možná nedostali přes loňské průtrže, které nás vyhnali ze Slovenska :-) (jsem na to málem úplně zapomněla) Takže jak správně tušíte, jediné co nám letos opravdu nepřálo, bylo počasí. Na cestu jsme se díky dešti a nepříznivým předpovědím na všech možných wwwčkách vydali se 4 denním zpožděním. Letos v početné skupině 5ti strojů. První den bylo vcelku hezky. Sem tam mraky, ale bez přeháněk. A tak jsme si v klídku přejeli bez jediné kapky Rakousko a naše kempování u Zell am See bylo příjemným odpočinkem. I druhý den se vydařil. Vydali jsme se na vyhlášený Grossglockner. Mě tedy neuchvátil a ničím zajímavý mi nepřipadal, ale mohu říct, že jsem tam byla. Mám svou vlastní zkušenost a ta je k nezaplacení. Ale co je důležitější - ani druhý den zatím nepršelo! Kempovali jsem v Itálii pod Vipitenem. Kemp i nálada byla výborná. Ale k večeru se mé naděje, že by se nám déšť mohl vyhnout, začaly s pohledem na oblačné vrcholky Alp pomalu vytrácet. Mé přání vyslyšeno nebylo a tak jsem následující den z Giova (na které jsem se tak moc těšila) neviděla díky mlze hustoty mléka vůbec nic. Měla jsem být vděčná, protože alespoň nepršelo! A pak to začalo. Passo dello Stelvio (to úchvatné Stelvio, nám známé z loňska, které jsme chtěli letos přejet až do Švýcarska) nám také dalo košem. Díky dvěma předchozím propršeným týdnům bylo ze všech stran zavřené. A tak se naše sny o tom, jak ve Švýcarsku zakotvíme na vícero dní a užijeme si ty klikatice bez bagáže pomalu rozplynuly nad italskou pizzou pod onou horou. (Obsluha byla v oné pizzerii veskrze Slovenská). A jelikož to dál nešlo, museli jsme se otočit a tu samou, děsivou cestu na Merano absolvovat ještě jednou. Navíc díky nehodě v ještě nepříjemnější koloně. V těchto chvílích se vždy jen modlím za shovívavost (případně slepotu) strážníků. Na rozdíl od některých otrlých motorkářů ve mně 60 km v protisměru nezvyšuje adrenalin, ale paniku :-) No a pak už jen na střídačku pršelo anebo pršelo. A tak se naše výprava rozdělila. Část se otočila směr Praha a druhá část (včetně nás) se rozhodla prchnout před deštěm do Chorvatska. Kupodivu se nám úprk vydařil. Jakmile jsme se oddělili vysvitlo slunko a to nás provázelo dva dny. (Zpětně mě to dovádí k myšlenkám na dřívější rozpad skupiny - i když bez nich by to nebylo ono). Cestou jsme si projeli Julské alpy, které jsem si nečekaně užili. Přejížděli jsme Predil (1156), sjeli do Slovinska přes Triglavský národního park. Určitě to stojí za vidění ;) A tak se nám cestou do Chorvatska konečně začaly rýsovat slunné dny u moře. Sice hledání apartmánu bylo opět trochu náročné (vytrvalá jsem byla už jen já jakožto neřídící batůžek), ale nakonec se nám podařilo najít dva pokoje v městečku Ravinj. Sever Chorvatska nás neuchvátil. Istrie mi přijde špinavá, smrdutá, zařasená a dobrovolně sem již žádnou dovolenou plánovat nebudeme. Ale Ravinj nám naše zklamání z tváří vyhnala raz dva. Je to malebné městečko, které uspokojí snad všechny požadavky. Od přecpaných pláží po romantická zákoutí. Čisté moře, krámky, restaurace,…Večer jsem si prošli centrum a mám pocit, že to udělaly další tisíce turistů. To město doslova žilo. Ale v ničem nás neomezovalo. Ty úzké uličky mají až magickou moc. Viděla jsem jich spousty, ale tyhle měly své kouzlo. Večerní centrum si mě naprosto získalo. Vrátili jsme se tak uťapaní, že jsme zase s radostí druhý den nasedali na naší bramboru. Plánovali jsme sice delší pobyt, ale sluníčko se nad námi smilovalo jen na dva dny a tak jsem se rozhodli pro návrat. Kdybych věděla co mě čeká, s takovou radostí bych ovšem na bramboru neusedala. V devět ráno jsme opouštěli Chorvatsko a za neustálého dozoru mračen a deště jsme se vydali k domovu. Ta zpáteční 15ti hodinová cesta byla utrpením pro mé tělo i duši. Jediné k čemu jsem na této cestě dospěla je (zatím) neoblomné stanovisko, že se na jeden zátah domů už nikdy nevracím! :-) Ovšem oblékání do nepromoků jsme během jediného týdne vypilovali k olympijskému zlatu :-)

Pro úplnost a pro možnou úplnost dávám na zvážení všem cestovatelům náš itinerář:
den 1: přejezd Rakouska, kemp u Zell am Zee
den 2: výjezd na Grossglockner (2577), Passo Stalle (2052), kemp v Itálii pod Vipitenem
den 3: Giovo (2099), Passo Palade (1512), Passo Mendola (1363), kemp v Itálii u jezera Lago di Caldaro
den 4: Karerpass (1745), P. Pordoi (2239), P. Falzárego (2105), hotel v Itálii
den 5: Predil (1156), sjezd do Slovinska přes Triglavský národního park, příjezd do Chorvatského Ravinj
den 6: odpočinek, válení a slunění
den 7: návrat Slovinskem na sever, přes Vršič (1611), Wurzenpass (1073) a o půlnoci rozmrzání před kamny :-)

EMO VEČEŘE,... přidáno 31.7.2008

O následující obrázek se musím podělit se všemi ženami, které spílají nad „neschopností“ vlastních mužů. Věřím, že jste si dámy ještě zachovaly dostatek smyslu pro (černý) humor a tento nevinný vtip Vás nepřivede k pláči. Já jsem se tomu od srdce zasmála. Samozřejmě s odstupem času a dostatečným nadhledem. Sama si ještě dobře pamatuji, jak se mi řadu let svíraly pěstičky (i zuby) nad těmi nevinnými poznámkami, které dokážou vyburcoat i ten poslední neuron v těle:

- "V lednici nic není!" (to nic je máslo, sýry, šunka, naložené maso, zelenina na salát, vajíčka, brambory, mléko, jogurty atd.)
- "Kde je chleba miláčku?" (tato potravina lze zaměnit vlastně za cokoliv jiného, přesto, že ony věci jsou na stejném místě už řadu let)
-"Neviděla si? ..... Nevíš kde je....?"(obdobné varianty předchozího bodu, které ve skutečnosti znamenají jen přines, podej či podrž)

Chápu, že muži takového rázu jsou rázem na zabití. Naštěstí se mě to už netýká. Budu teď hodně samolibá, ale s tímhle se prostě pochlubit musím. Můj muž mi k narozeninám UDĚLAL dort. Vlastně mě dostal už na začátku našeho vztahu, kdy mi uvařil oběd. Tenkrát jsem na něj zírala jako na boha a myslela na to, že mám konečně muže z nějaké normální planety a ne z Marsu. A stejně tak jsem na něj zírala nedávno. Představte si chlapa, který to udělá sám, vlastníma rukama, bez pomoci, od A až po Z. Jóoo dámy, našla jsem svého „PANA DOKONALÉHO“ a rozhodně se ho budu držet! A ani se o něj nehodlám dělit! Takže ruce pryč! :-) Raději běžte namazat chleba své drahé polovičce. Za prvé Vás to přeci jen nezabije a za druhé si ušetříte spoustu práce a nervů. Kdo by to pak po něm chtěl uklízet :-)

KŘIK,... přidáno 28.7.2008

Na Šalamounových ostrovech v jižním Pacifiku někteří domorodci praktikují zvláštní způsob kácení stromů. Když je strom moc velký, aby se dal porazit sekerou, místní obyvatelé ho pokácejí křikem. (Nemám ten článek teď tady u sebe, ale přísahám, že jsem to četl.) Za úsvitu vylezou zvláštně nadaní dřevorubci na strom a začnou na něj ječet z plných plic. Takhle to dělají třicet dní. Strom odumře a skácí se. Křik prý zabije ducha toho stromu. Podle vesničanů je to stoprocentně úspěšné.
Jsou to chudáci, naivní prosťáčkové. Tyhlety roztomile bizardní zvyky z pralesa. Křičet na stromy, pěkně děkuju. Něco tak primitivního. Chudáci nemají nic z výhod moderních technologií a vědeckého pokroku.
A já? Já křičím na svou ženu. Křičím na telefon a sekačku na trávu. Křičím na televizi, noviny a svoje děti. Dokonce se o mně ví, že někdy hrozím pěstí a křičím na oblohu.
Soused často křičí na svoje auto. A v létě jsem ho skoro celé odpoledne slyšel křičet na štafle. My moderní, vzdělaní obyvatelé měst křičíme na autav zácpě, na rozhodčí, účty, banky a stroje – na stroje nejvíc. Hlavně se křičí na stroje a na příbuzné. Ale na stromy nekřičíme nikdy.
Nevím, k čemu to je dobré. Stroje a věci se ani nehnou. Ani kopání někdy nepomůže. Kdyby šlo o lidi, mohli by mít obyvatelé Šalomounových ostrovů pravdu. Když se křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř zabije.
Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce...

Autor: Robert Fulghum "Vše, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce"

...přidat komentář

Benny a Joon aneb I'm Gonna Be,... přidáno 10.7.2008

A jak jsem si tak minulý týden ležela v posteli měla jsem konečně čas na ty tuny filmů, které nám nějak přerostly přes hlavu a pomalu už zabraly všechno místo na disku. S mužem na ně není čas (to už se musí venku čerti ženit, abychom zalehli k filmu společně) a tak jsem se do toho pustila sama. Asi nejvíc mě zasáhl film Benny a Joon. Sice je to trochu old scholl, ale Johnny Depp byl naprosto dokonalej. A od té doby mi zní v hlavě úvodní píseň tohoto filmu. Zkusila jsem ji Jirkovi pustit, ale jeho neoslovila. Zaujala by vás? Nevím, textem možná. Člověk ten film asi musí vidět. A tak si zpívám:

When I wake up yeah I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who wakes up next to you
When I go out yeah I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who goes along with you
I get drunk yes I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who gets drunk next to you
And if I haver yeah I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who's havering to you

But I would walk 500 miles
And I would walk 500 more
Just to be the man who walked a 1000 miles
To fall down at your door

When I'm working yes I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who's working hard for you
And when the money comes in for the work I'll do
'll pass almost every penny on to you
When I come home yeah I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who comes back home to you
And if I grow old well I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who's growing old with you

But I would walk 500 miles
And I would walk 500 more
Just to be the man who walked a 1000 miles
To fall down at your door

When I'm lonely yes I know I'm gonna be
I'm gonna be the man whose lonely without you
When I'm dreaming yes I know I'm gonna dream
Dream about the time when I'm with you
When I come home yeah I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who comes back home to you
And if I grow old well I know I'm gonna be
I'm gonna be the man who's growing old with you

But I would walk 500 miles
And I would walk 500 more
Just to be the man who walked a 1000 miles
To fall down at your door

VEČNÉ ČEKÁNÍ,... přidáno 9.7.2008

Už jste byli někdy na pohotovosti? Asi ano. Já sama už několikrát. Většinou jako doprovod u akutních stavů jako je angína, střevní záležitosti, něco v oku,…V podstatě u stavů, z kterých se během pár měsíců stanou bezvýznamné prkotiny. Až včera s mužem jsem si protrpěla čtyři nekonečně dlouhé hodiny. Čekání na to než se dostane na řadu, na to než ho vyšetří, na to až budou výsledky, na to až ho vyšetří ještě na jiném pracovišti, na to až dají ortel na tom původním, na to jestli si ho v nemocnici nechají, na to jestli mu už konečně dají nějaké léky na utišení bolesti, na to až se dozvím co to k čertu je! Už vím o kolik hůř muselo být našim, když čekali za zdmi JIPky na to jak to dopadne s Ivčou a očekávaným potomkem. Já si ten existencionální strach tehdy prožívala na dálku. Teď vím o kolik ho dokážou nemocniční stěny navýšit. K tomu slyšíte cinkání mincí v automatech na nemocniční poplatky a připadáte si jak v bizardní herně kde se měnič na drobné mince stane bizardním jackpotem. Koupíte si lístek do pekla nebo do nebe? Není to vlastně totéž? Celé včerejší pohotovostní trauma skončilo tak, že léky nedostal žádné (mohl by to být slepák a léky by to zastřely – paráda). A tak jsme nakonec byli propuštěni domů, ledovali, a čekali dál jestli se to nezhorší. Ani nevím jestli mám být ráda nebo nadávat. Dnes už je mu lépe tak jsem nakonec ráda. Ale než touto trasou projdete až do konce, jen čekáte. Nedá se předběhnout. Nedá se nic urychlit. Jen čekat, držet ho v náručí, utěšovat a modlit se ať je zdravý. Byl to pocit zmaru a neschopnosti pomoci. Když tam přivezla záchranka mladíka v bezvědomí jen jsem zatajila dech, že by se Jirkovi mohlo stát i něco horšího. Letos už jsme si toho vybrali až dost. Doufám, že na dlouho.
Dnes ráno jsem šla koupit muži rohlíky a Actimel na podpoření střevní mikroflóry a přede mnou stála ve frontě sousedka (jednu paní z baráku). Potkávám ji několikrát týdně na zastávce. Tlačí před sebou na vozíku svého muže. Muže, kterého jsem znala jako čilého pána. Pak chodil o berlích (myslela jsem, že je po nějaké nehodě, zlomenině nebo tak) a teď už je na vozíku. Vypadá čím dál tím hůř. Osmělila jsem se a po cestě domů jsem na tohle téma zabrousila. Říkala, že to přišlo jednoho rána jako blesk z čistého nebe. Jmenovala mi přesný název nemoci, tak dlouhý, že je pro mě nezapamatovatelný. Prý něco jako roztroušená skleróza, ale mozek mu funguje, jen svaly celého těla vypovídají jeden za druhým službu. Po té naší předchozí noci to byla další rána pod pás. Ono může být ještě hůř! Ten pán nikdy nestonal, neměl nic závažného, žádné léky neužíval, doktoři nevědí proč a přesto chřadne. Vědec, s třemi evropskými projekty, studenty, kteří dávají ještě nějaký smysl životu. Po večerech bádá a jeho žena pečlivě zapisuje jeho poznámky. Byla mi hrdinkou každé ráno, když jsem ji viděla jak se o něj trpělivě stará dál. Teď je v mých očích daleko víc. Je mi to moc líto. A obdivuji všechny kdo umějí pomoci nebo pomáhají. Já jsem nic. Neumím nic. Čeká mě jen to věčné bezmocné čekání. Co s tím?
Vzpomněla jsem si na jednu povídku od Fulghuma, kde vyprávěl o svém holiči, který po mnoha letech najednou se svým povoláním skončil a začal dělat něco jiného. Byl to JEHO holič. Zprvu neznámý muž, kterému jednou měsíčně vyprávěl své příběhy. Časem společně probírali svoje životy, a za ty léta se z holiče stal takový důvěrník, přítel, zpovědník či terapeut. Někdo mimo těch nejbližších komu řeknete své starosti, které jako by jen tím převyprávěním ztratí na vážnosti. Vyslovíte je nahlas a tak prolomíte jejich děs. A ačkoli se v jiných situacích než holič a zákazník nesetkali, přesto byl důležitou součástí jeho života. Psal, že si ani neuvědomujeme, že my sami vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí. Našla jsem to: „Jsou to fajn lidi, kteří jsou vždycky na svém místě, na které se dá spolehnout v důležitých maličkostech. Lidé, kteří nás učí, dávají nám požehnání, povzbuzují nás, podporují a povznášejí v naší každodennosti. Nikdy jim to neřekneme. Nevím proč, ale neděláme to.A my samozřejmé takovou úlohu plníme taky. Jsou lidé, kteří na nás závisejí, sledují nás, učí se a berou si od nás. A my to nevíme.“ A v to opravdu doufám. V to, že jsem důležitější, než si myslím. I když o tom asi nikdy nedostanu důkaz. A když už jsem ho zmínila, stojí za to zmínit i můj oblíbený citát z úvodu jeho knihy:

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

Takže, když při tom svém věčném čekání neztratím víru, mělo by to nakonec být asi v pořádku.

...přidat komentář

ZASE JSEM ZA EXOTA ,... přidáno 8.7.2008

Musím mít vždy něco extra a tak jsem si pořídila angínu. Nechtěla jsem ji, když kolega ulehal s prvním sychravým dnem podzimu. Nechtěla jsem ji ani když ulehala kamarádka s první sněhovou vločkou. Nechtěla jsem ji ani teď v červenci, ale ona potvora nečekaně zaklepala na mé dveře a bez pozvání vešla. Jako dáreček v luxusním balení, s pracovní neschopností (nejen tím papírem) a penicilinem. Ale zas takový exot asi nebudu, když můj muž ji měj o dva týdny dřív. Nebo jsme exoti oba dva, což je asi nejpravdivější varianta. Jeden skončí a druhý začne :-( Radost z těchto nečekaných virových návštěv měl jedině náš Orínek, který se konečně neválel v posteli přes den sám a nečekaně získal oběť, kterou mohl během dne několikrát seřvat a dle libosti pošlapat. Krásně jsme se u něj prostřídali. A tak jsem po svatebním víkendu zalezla do peřin, ládovala se tabletkami a potila se. A to je slabé slovo. V tomhle počasí to bylo za trest! Na venkovním teploměru šplhala rtuť ke třicítce, na teploměru v posteli bylo ještě o osm víc. Musela jsem být pod peřinou a toužila se odkopat. Což stejně nepřinášelo žádnou úlevu. Padala jsem vedrem jako na sahaře a první dny jsem vážně umírala. Muž se o mě vzorně staral, každé ráno mi vařil čaj a já jsem mu ani nepoděkovala. Nemohla jsem bolestí ani mluvit. A tak jsem se na něj jen zbídačeně usmála (možná by bylo lepší místo toho jen zamrkat, ani úsměv nestál za nic). A tak to se mnou bylo až do čtvrtka. Pak konečně viry vzdaly obléhání mých mandlí a podlehly náporu antibiotik. Jak mě se ulevilo! Teď už si sedím v práci (musela jsem se nechat uschopnit o týden dřív), protože jako na potvoru je konec měsíce, je potřeba vyfakturovat a hlavně máme hned v sobotu odjet na dovolenou. A šéf by se asi moc netvářil, kdybych se v práci neukázala měsíc v kuse. Mě by to ani moc nevadilo, ale jsem ze staré školy. Přeci jen mě platí za práci a tak mi má nepřítomnost a pocit viny ležel na bedrech jako balvan. Tahle angína si vybrala prostě ten nejnevhodnější okamžik. V pátek mě ještě čeká kontrola u doktorky, tak ji snad při tom othorhinolaryngologickém zákroku nepozvracím a výsledky budou v pořádku. I když to se stejně nedozvím, protože v sobotu prostě vyrážíme a basta. Snad nám bude počasí přát, ale nechme se překvapit.