Vedle paleolitických nástěnných maleb jelenů, bizonů či mamutů archeologové občas nacházejí i obrázky souložícího páru. Jsou to nejstarší erotické výjevy světa a dokládají, že sex byl důležitou součástí života už pro naše osrstěné lovecké předky. Před několika měsíci však získali archeologové ještě pádnější a řekněme hmatatelnější důkaz: objevili opracovaný kamenný pyj. Stalo se tak v jeskyni Hohle Fels poblíž německého Baden-Wuertembergu. Podle prvních odhadů si s touto erotickou pomůckou dělaly dobře ženy už před zhruba 28 tisíci lety! Co však archeology překvapilo, byla velikost kamenného pyje. Měří „jen“ dvacet centimetrů na výšku a široký je tři centimetry. V dnešních sex shopech lze přitom najít odvážné vibrátory takřka dvojnásobných rozměrů, ovšem také mnohem menší pomůcky. Nezbývá tedy než konstatovat, že proti gustu...
Nález je to unikátní v evropském i světovém měřítku. Pro odborníky, kteří se zabývají lidskou sexualitou, to ale není nic nového pod sluncem. Erotická šidítka pro ženy jsou vynálezem starším, než drtivá většina toho, co nás dnes obklopuje. Mimořádně zajímavou a poučnou expozici na toto téma nabízí pražské muzeum sexu a sexuálních pomůcek Sex Machines Museum. Je to vůbec první muzeum, které se specializuje na sexuální stroje a nástroje. Sbírku předmětů z celého světa a napříč jeho historií založil před mnoha lety majitel muzea Oriano Bizzocchi a původně byla určena pro muzeum kuriozit v San Marinu. Exponáty dokládají nejen vynalézavost, fantazii, leckdy až zvrácenost či perverzi našich předků. Jsou i ukázkou toho, jak se v průběhu dějin měnil vztah společnosti k sexu – od uvolněných mravů k prudérní morálce a zpět. A pak ještě několikrát dokola.
Historii sexuálních pomůcek symbolicky odstartoval vibrátor. Tehdy pochopitelně nešlo o žádnou vibrující hračku, ale o přírodní napodobeniny mužského penisu. Pravěcí výrobci používali cokoliv, co jim příroda nabízela. Nejčastěji to byl kámen, dřevo, slonovina či kosti velkých zvířat. Tyto artefakty se v dávných dobách pravděpodobně používaly také k rituálním účelům a dnes už se můžeme jen dohadovat, zda byl součástí rituálů i sex, potažmo masturbace. Obě funkce se však nevylučují, ale spíše doplňují.
Opustíme-li úsvit lidských dějin a posuneme se blíže k současnosti, narazíme již na artefakty, které měly nepochybně jen jediný účel – uspokojení ženy. Z antického Říma se dochovaly záznamy o celých manufakturách, v nichž se vyráběla šidítka pro ženy. Kromě toho existují také obrazy, které používání těchto pomůcek zachycují. Ve starověkém Řecku byly oblíbené dřevěné, železné a kožené náhražky pánských údů. Posledně jmenovaný exemplář je v pražském muzeu také k vidění. Zpracováním připomíná koženou baseballovou rukavici, jeho autor ovšem nezapomněl pro realističtější prožitek vybavit úd také koženou napodobeninou varlat. Jako lubrikant se tehdy používal samozřejmě olivový olej. Řečtina dokonce dala umělému penisu i jméno – olisbos. Originální vzor umělého penisu byl zhotoven podle olisbosu obuvníků. Ti totiž už v dávných časech a zejména ve východních zemích (hlavně v Japonsku) vyráběli speciální boty pro vdovy. Podpatek těchto bot se mohl prodlužovat různými nástavci ve tvaru penisu. Pak se však boty už nepoužívaly k chůzi, ale jako šikovná náhrada za milence. Japonci byli a stále zůstávají mistry ve výrobě erotických pomůcek. A nezapřou vynalézavost. Některé jejich olisbosy se ovládaly rukou, jiné si ženy připínaly k patě a uspokojovaly se pohybem nohy. Gejša kuličky, známnější dnes jako venušiny kuličky, pocházejí právě z Japonska. První prototyp byl podle odhadů vyroben přibližně před dvěma tisíci let. Japonci jsou také autory škrtících kroužků na penis, které dodnes slouží k udržení erekce a prokrvení penisu. Z Japonska pocházejí první poválečné vibrátory s vibračním a krouživým efektem, naplněné tekutinou a vybavené regulací. Stejně tak i masážní strojky pro ženy a muže mají svůj původ v zemi vycházejícího slunce.
První známou erotickou pomůckou pro muže byla podpora ze želvoviny, která udržovala i ochablý penis ve vztyčené poloze. Používali ji muži v harémech už v šestém století našeho letopočtu. Příchod renesance v Evropě uvolnil mravy a tak není divu, že znamenal i zdokonalení erotických pomůcek. Z původního olisbosu vznikla nová pomůcka nazvaná „godmiché“. Zatímco olisbos se při použití držel v ruce, godmiché mělo řemínky, kterými si ženy umělý penis pevně připínaly do klína. Proměnily se tak v muže a dokázaly mužským způsobem uspokojit i ženu.
Zatímco připínací vibrátor v nás dnes žádný šok jistě nevyvolá, existují kuriozity, nad kterými zůstává rozum stát. Je jimi například na zakázku vyráběné brnění na dámský zadeček. To byla důmyslná ochrana proti tzv. „piquerům“. Tato sadistická deviace, která má i dnes své stoupence, přišla do módy v Paříži kolem roku 1825. Piqueři nosili dlouhé ostré jehlice, kterými píchali ženy do hýždí a měli uspokojení z cizí bolesti a z faux pas, kterého tím ve společnosti dosáhli. Exhibicionistkám a voyageurům zase sloužil dokonale řemeslně propracovaný nočník se zrcátkem, kterým mohli detailně sledovat intimní partie svého protějšku při močení. Naopak docela hrůzně působí dobový dřevěný kufřík, z něhož trčí dráty s nejrůznějšími nástavci. Je důkazem toho, že tzv. elektrosex zdaleka není výmyslem moderní doby. Dnešní přístroje vypadají sice trochu jinak, ale princip je stejný: kovová čepička na penis či štětec s kovovými vlákny při dotyku uzavírají elektrický obvod a údajně tímto drážděním vyvolávají slast přímo v intimních partiích. Mimochodem, tyto přístroje jdou na odbyt i dnes. Sexuologové se ani příliš nepodivují. Upozorňují naopak, že rozkoš a bolest jsou si při sexuálním vzrušení velmi blízké a pokud se to nepřežene, může tento koktejl vyvolávat netušené zážitky. Nejčastějšími kupci přístrojů pro elektrosex jsou prý experimentující páry kolem čtyřicítky, které vyzkoušely už spoustu rozkoší a hledají další.
Elektrický proud však využívali také muži s nedostatečnou erekcí. Používali přenosný přístroj navenek téměř shodný s aparátem pro trápení genitálií elektřinou. Pracoval ostatně na stejném principu, jen za jiným účelem. Muži si na penis nasadili zvlhčený kroužek s elektrodami a na stupnici nastavovali dávku elektrického proudu. V ideálním případě tak možná skutečně dosáhli erekce.
Vraťme se však ke králi erotických pomůcek, k umělému penisu. V devatenáctém století dala Francie, kolébka prostopášnosti, Evropě umělé penisy z dalších materiálů. Byl mezi nimi nejen kravský roh, ale i šidítka z mosazi či skla, která bylo možné naplnit tekutinou. Na skutečný boom si však umělé a vibrující penisy musely počkat prakticky až do začátku dvacátého století. Předcházela tomu však neuvěřitelná historie, nad kterou dnes můžeme buď kroutit hlavou nebo se smát. Vzbuzuje však i lítost nad osudy milionů žen, které často prožily celý život bez jediného orgasmu a v absolutním nepochopení ze strany svých partnerů.
Pro vysvětlení se musíme opět vrátit do antického Řecka. Pravzor všech lékařů, Hippokratos, tam razil teorii, které se pak dva a půl tisíce let držela většina lékařů. Tato teorie pravila, že ženy trpí nemocí zvanou hysterie, kterou způsobuje nemocná děloha (hystera = děloha). Při této údajné nemoci měla děloha putovat tělem a vyvolávat různé zdravotní problémy. Příznaků bylo skutečně dost – od nervozity, deprese, touhy po sexu, ztráty chuti k jídlu, přes křeče, nespavost, úzkost až po hubnutí či tloustnutí. Podle Hippokrata onemocnění přicházelo, pokud žena „zanedbávala“ svou dělohu. Za tu byla považována vagina i zevní genitál. Doporučoval proto pravidelné masírování. Stejné pokyny k „léčbě“ obsahují i lékařské knihy z 15. století a postup se v podstatě nezměnil až do devatenáctého století. Tehdy přišla jen malá obměna. Zatímco kdysi byly ženy vedeny k pravidelnému masírování svépomocí, v devatenáctém století už chodily pro masáže dělohy ke svým lékařům. Pro ty to jistě představovalo dobrý a příjemný byznys. Nejčastěji bývaly jejich pacientkami ženy ze středních vrstev, které si měly peníze na pravidelné „masáže“ u lékaře. Tomu po usilovném dráždění předvedly orgasmus, který byl však považován za křečovitý záchvat hysterie, odborně nazývaný hysterické paroxysma. Puritánství viktoriánské doby ženám schopnost orgasmu upíralo. Mělo se za to, že žena má uspokojení ze sexu jen jedinkrát v životě – při penetraci. Z tohoto důvodu se také lékařské masáže nepovažovaly za sexuální akt. Lékaři, kteří tyto masáže prováděli pouze rukama, si zároveň začali stěžovat, že nestačí obsloužit tolik pacientek. Doba tehdy konečně uzrála k tomu, aby světlo světa spatřily první pohybliví předchůdci vibrátorů. Paradoxně je i nadále společnost považovala za léčebné pomůcky. Z pochopitelných důvodů zůstávaly tyto vibrátory v majetku lékařů a lázeňských lazebníků, protože šlo o prapodivné velké stroje poháněné párou, vodou, vzduchem nebo později benzínem a elektřinou. Jiné vibrátory byly na nožní či ruční pohon.
Vůbec první vibrátor na světě zkonstruoval roku 1869 americký lékař George Taylor. Přestože byl přenosný, přenášel se v několika kufrech a fungoval na páru. Parní stroj byl i s topičem umístěn ve vedlejší místnosti, odkud se pohyb převáděl soustavou táhel. V roce 1880 patentoval britský lékař Joseph Mortimer Granville první vibrátor na baterie, který byl menší, lehčí a levnější. Kolem roku 1900 už vibrátory vyrábělo více než deset firem a nabízely jak bateriové přístroje, tak vibrátory s připojením do sítě. Poptávka po nich byla tak veliká, že se staly často prvními elektrickými přístroji v domácnostech a daleko předčily rozšíření vysavačů nebo žehliček. Úsměvně dnes působí obchodní strategie výrobců, kteří začali kombinovat vibrátory s jinými domácími spotřebiči. Například firma Sears and Roebuck nabízela multifunkční kuchyňský stroj se čtyřmi nástavci – s mixérem, bruskou, leštícím kotoučem a vibrátorem.
Vibrátory v prvních dvaceti letech minulého století zažily dobu rozkvětu. Mohla si jej dovololit i žena ze středních vrstev a masáží u lékaře začalo ubývat. Vibrátorů bylo všude plno, inzerovaly je ženské časopisy i časopisy o domácnosti. Začala je nabízet také zásilková služba Quelle, která je ostatně prodává dodnes. Lidé však stále považovali tyto přístroje za léčebnou pomůcku. Inzeráty je popisovaly jako pomůcky přinášející krásu, svěžest a pohodu, „protože vibrace znamenají život“. Lékaři postupně také přestávali sdílet teorii o hysterii způsobované dělohou, protože se do módy dostala Freudova psychoanalýza. Ani to však nezamezilo zavedené výrobě této erotické pomůcky. Vznikaly naopak další a další modely, které výrobci prodávali například jako patentované přístroje k léčbě bolestí hlavy. Snad jedině ženy pochopily, k čemu vlastně vibrátor slouží a co jim do života přinese. Alespoň jejich masivní zájem o tyto výrobky to dokazoval.
Vibrátor však stále ještě neměl vyhráno. Ve dvacátých letech se objevily první pornofilmy, v nichž ženy vibrátor konečně začaly používat jako sexuální pomůcku. Tím ale (další paradox) vibrátor ztratil pověst léčebné pomůcky a jeho používání začala prudérní společnost odsuzovat jako perverzi. Vibrátory se sice stále prodávaly, ale první zlatý věk měly za sebou. Výrobci je začali maskovat jako přístroje k hubnutí. Pokrok ale spěl kupředu. V roce 1953 dokázal sexuolog Howard Kinsley svým výzkumem, že ženy prožívají sexuální stimuly nikoli v pochvě, ale drážděním klitorisu. Jeho výzkum byl důvodem k tomu, aby byla hysterie vyškrtnuta ze seznamu nemocí. V šedesátých letech přišla sexuální revoluce a kromě toho, že uvolnila mravy, přispěla také k dalšímu pokroku v lékařství. Na vibrátor se opět začalo nahlížet jako na léčebnou pomůcku – tentokráte k léčbě sexuálních dysfunkcí žen. Nový věk vibrátorů však přišel až v sedmdesátých letech. Zasloužila se o něj americká feministka Betty Dodson. K užívání vibrátoru ji přivedl její partner, který si tímto přístrojem masíroval hlavu, aby zabránil plešatění a stimuloval růst vlasů. Nejspíš si moc nepomohl, ale jeho přítelkyně začala vibrátor ráda používat a zakrátko už pořádala semináře, při nichž vyučovala ženy, jak vibrátor používat. V roce 1974 pak vydala knihu „Osvobozující masturbace“. O dva roky později vyšla kniha další Američanky Joani Blank s názvem „Dobré vibrace: vyčerpávající průvodce po vibrátorech“ a vibrátor konečně vytáhl na vítězné tažení světem, které dodnes neskončilo. A jak to vypadá, jen tak asi neskončí.
Zbývá ještě odhalit poslední záhadu kolem vibrátorů, kterým se v češtině říká „robertek“. Podle jedné z legend, toto jméno vibrátor dostal v sedmdesátých letech. Tehdy vypukla v Zemědělských novinách aféra. Jeden ze zaneprázdněných funkcionářů přivezl osamělé manželce vibrátor z pokleslého západu. Dámě se velmi osvědčil a tak jej začala za úplatu půjčovat kamarádkám. Protože však inkasovala peníze, šlo o nedovolené podnikání a věc se brzy prozradila. Bateriovému milenci tehdy dámy říkaly robertek a jméno se zakrátko ujalo.